Tramvajáci bourali, a já se mám polepšit

Včera se bouralo. Sami jste si mohli na zdejších stránkách o některých nehodách přečíst. Já měl některé z první ruky – a když ne z první ruky, alespoň jsem to měl z první ruky od vážených klientů DP.

Jakmile se objeví článek, který začíná slovy Tramvaj něco (a tady si dosaďte cokoli, bourala, srazila…), málokdo z čtenářů se nad článkem pozastaví natolik, aby politoval řidiče prostředku MHD. Toho polituje tak jiný zaměstnanec, případně rodinný příslušník od něj, možná šotouš, který v ilustračním snímku článku pozná vlak 9090, jejž naposledy fotil na Lehovci na podzim takhle odpoledne, když bylo pod mrakem a řidič se hezky usmíval, a snímek dostal číslo 3 187.   

Ale málokterý z lidí mimo DP polituje chudáka řidiče a uvědomí si možnost, že z větší míry statistických procent není vina na jeho straně. Ačkoli věřím, že mezi Vámi někdo takový soudný je. Akorát poslední dobou se žel s podobně soudnými nesetkávám.

Možná je ono mínění o vině způsobeno tím, že řidič tramvaje při nehodě málokdy utrpí zranění. Jako by v lidech žilo přesvědčení, že komu se nic nestalo, je viník, protože svět je nespravedlivý a pokaždý všechno špatný odnese chudák. A tak spíš než řidiče, který stojí opodál a většinou kouří a někdy se klepe šokem jako drahej pes, politují toho chudáka v rozsekaném autě, co teď na nosítkách nasává vzduch a dělá přitom zvuk hap hap, a evidentně ho už nijak nezajímá, na jaký způsob si dá letos o Vánocích kapra nebo kdo v lednu vyhraje prezidentské volby.

Jako by lidi chtěli dát průchod emocím, a je jim blbý nadávat někomu, kdo bojuje o život, ale zase si nechtějí vztek schovávat na pozdě, tak holt začnou nadávat tomu druhému – tramvajákovi.

Nepočítám, kolikrát jsem dostal vynadáno, když jsem oznamoval cestujícím ve voze, že je před námi nehoda. Nebyla moje, já se na ní nepodílel, ale slíznul jsem to za všechny zúčastněné strany. Jako bych boural já a já a zase já a nikdo jiný než já.

Včera se bouralo hodně. Někdo by možná namítnul, že konečně začal pravý dopravní advent. Čepičáři a nepražští naskočili do vozů, nastartovali a vyrazili slavit, aby mohli slavit (to není chyba zdvojeného textu).

Včera jsem poprvé dostal vynadáno již před nástupem na směnu.

„Bouráte, a pak to nejezdí!“ stěžovala si starší dáma s několika igelitovými taškami v rukách a jednou velkou kabelou přes rameno. Vadilo jí, že na Palmovku už dvanáct minut nepřijela linka šestnáct.

Zpravidla na podobné výlevy reaguju bez agrese – cokoli jiného je zapálená sirka k zápalné šňůře bomby složené z daleko větší agrese ze strany klienta. Jsem milý, ne však ironický, prostě jen klopím uši a sedám si na ocas a omlouvám předvánoční dopravu. Jsem vlastně takový ombudsman bez špetky moci.

Silněji jsem na někoho vyjel v pondělí. Měl jsem jedničku a ta kvůli nehodě u Sparty jela odklonem přes nábřeží kolem Úřadu vlády. Tam je zastávka, občasná. Zastavím, blikám, a lidi vystupují, a žůůůůůůůům – přes zastávku projelo jako po závodní dráze drahé auto, několik do sebe spojených kruhů.

Kdyby nezastavilo před křižovatkou, asi bych se na to vykašlal. Jenže zastavilo, já nebyl líný zvednou zadek a šel se zeptat řidiče se slovenskou poznávací značkou, jestli náhodou nezahlédl úplně jinou značku a před kapotou mu nepřekáželo tolik lidí? Řidiči bylo tak devatenáct, dvacet, a byl hovado. V autě se tomu ještě smáli další dva mladí, šťastní, perspektivní lidé.

Tohle je část situace, kdy už nic dál nemusíte řešit, poněvadž je to zbytečný. Jen doufáte, že až se někde rozsekají při větší nehodě, orgány dostane někdo rozumnější.

Paní na Palmovce jsem neodporoval a kýval, jak strašně moc bouráme. Doslova si pro ty nehody jedeme. Přeci jenom se říká, že za každou máme dva dny placeného volna.

Přátelé, nemáme, je to mýtus. Dva dny dostanete za povalení chodce, a věřte, že jsou celkem oprávněné. Třebaže se radí na trať vrátit hned druhý den. O některých věcech však není dobré dlouho přemýšlet – co, jak co kdyby, co kdybych já, co kdyby on. Ale to je na každém z nás, jak se k podobným věcem postaví.

Ve svém článku, kterým jsem se na začátku prosince s Vámi vítal po roční pauze, jsem Vás v jeho závěru prosil o klid a slušné chování v MHD. No to jsem si ale dal. Ani článek o kouření nevyvolal v mé mailové schránce takové „zvláštní“ emoce než právě tenhle poslední odstavec v úplně jiném příspěvku.

Přirozeně, že ty horší zprávy přišly z anonymních mailů. Na něco podobného si tady však už zvykáme. Dozvěděl jsem se, že bych se měl polepšit, sám si zamést před vlastním prahem a nesvádět mnohé chyby na cestující – prý jsou výsledkem, nebo spíš evolucí, těch chyb našich.

Včerejšek a dny okolo ukázaly, že některé věci se zdají v předvánočním shonu jako malicherné. Netřeba mluvit o dobíhání tramvají, o držení nebo zavírání dveří, o domnělém ujíždění, o neděkování. Co je jindy aktuální, je najednou malé a v žebříčku hodnot klesající někam dolů.

Lidi si víc a víc uvědomují, že Vánoce jdou do finále, a přidávají plyn – nejen v autě. Přidávají ho ve svůj neprospěch, a nám v DP zrychlují tep a zvedají tlak. Asi nemusím mluvit o tom, že jsou na světě důležitější věci, než třeba levnější mleté v Kauflandu v Podbabě nebo snadno otevíratelné konzervy v Icelandu v Hloubětíně. Tohle dohromady všechno je naprosto zbytečné – a zbytečné i v tom směru, že podobné akce nikoho nevarují, aby plyn ubral.

Neubírá se možná pro ono vědomí blízkého viníka. Lidi přeci za to nemůžou. Jak lidi ví, bourají přeci tramvajáci. A tak přidávají.

Nepřidávejte. Stejně jako uspěchaný řidič ještě nikdy nikam včas nedojel, ani uspěchaný chodec všechno včas nestihnul.

Posledně jsem žádal o klid cestující – dneska změním cílovou skupinu a žádám ostatní řidiče a chodce. Ne o klid nebo ohleduplnost. To je marné. Ale žádám je, aby se snažili do Vánoc přežít. Bez úhony. Aby se dožili stromečku a dárku a kvůli tomu všemu neriskovali.

Je to marné, ale žádám.

A na závěr:

Včera jsem jel s linkou šestnáct na přestávku (pozdě, jak jinak, Vánoce jdou do finále) a jak jsem vystoupil, padnul jsem teatrálně do náruče řidiči „přestávkáři“ a s ironickou slzou v oku se tázal, proč jsou lidi takoví? On mi neodpověděl, ale věděl, jak a co myslím. Avšak před sebou jsem slyšel, jak neznámá paní řekla, že si podobnou otázku pokládá každý den.

Potěšilo mě, že to nebyl zaměstnanec DP. A přesto mi rozuměl. Asi jsem narazil na člověka, který neříká, že bourají jenom tramvajáci. A pokud je jeden a já ho viděl, bude jich i víc.

Doufám.