Tram Driver Lives Matter

Co si člověk neudělá sám, to nemá. A na šlechtu nemůže pracující člověk spoléhat. Pokud nechce víc práce, to zase jo. To ráda vyhoví.

Tak si tak na lince sedmnáct říkám, jestli se taky objeví někdo, kdo by řekl, že na mé práci záleží. Jestli se objeví někdo, kdo že to nejen řekne, ale že z toho ucítím, jak vážně to myslí, a namísto všeho neucítím kolem úst sladko.

Za svých čtyřicet let jsem si uvědomil mnohé. Nejvíc asi o promarněných šancích. Pokud byste ve slovníku hledali pojem "promarněná šance", uvidíte obrázku mě a budu se tvářit asi nějak takhle:

Bhhhhhééééé…

Jako řidiči jsme svoji šanci na uznání promrhali za karantény. Ono tedy ji místo nás promrhali lidi kolem, ale na tom nezáleží. Je prostě pryč. Uznání nebude. Jak jsem psal nedávno, svět se vrátil do starých kolejí ze vším všudy.

Včera to byl však Hardcore – a včera jsem si taky uvědomil, že ta chyba není ve mně.

Něž budete číst dál – ano, skutečně jsem přemýšlel, jestli ta chyba není, není ve mně. To se vám u jiných, kteří se díky sloganům ... Lives Matter cpou do popředí, aby se zase nezměnili, nestane. Protože tyhle slogany jsou pro to, aby se nic nezměnilo. Ani na jedné straně.

Dostal jsem vynadáno jenom tak. Stál jsem na Palmovce před křižovatkou za Libeňákem, protože v zastávce se něco dělo a jdu to říct lidem. Než stačím cokoliv říct, už na mě řve pán, jehož večer byl perný, proč jako neotevřu, že spěchá.

Ono tedy to takhle neřekl – on to řekl takhle: "Člověk spěchá…otevře… heeee… spěchá…"

Lidština v tramvaji mi nedělá po dvaceti letech problém a opilecky mluvím plynně bez přízvuku.

Tak se na pána usměju a hned mu řeknu, že proto jsem tady, abych otevřel, že to není jenom tak otevřít dveře mimo zastávku, že první je na místě bezpečnost (a kdybych mohl pokračovat bez újmy, ale pravda se říkat nesmí, tak bych řekl, že navíc opilci tu nemají co dělat, a že řvát se tady nebude na mě ani náhodou, to může taky jedna přilítnout, a to člověk kolikrát ani neví odkud, a že když je někdo prase, nevychovaný prase – to bude ještě pro příběh důležité – nemá tady co dělat).

Ale já jsem školený, a tak jsem se na opilce usmíval a pustil ho ven předními dveřmi, do bezpečí, ale on nešel a já se ptám, proč to nejde, jestli mu není špatně, jestli schody nejsou daleko, když večer už byl perný, a on že čeká na ženu a ta se ploužila vozem a taky na ní bylo vidět, že večer byl perný i pro ni.

Objal jsem je láskou, jak by to řekl výpravčí Skorosvatý, a pak jsem zase jel.

Ale ničemu nebyl konec, protože už za dvě zastávky za mnou přišel mladík s vysokou nadváhou, který sundal značková sluchátka za uší a zazubil se, a řekl mi, že vzadu sedělo nějaké prase, které mi tam kus ze své zvířecí podstaty zanechalo – a mladík se usmál, nasadil si sluchátka a hned měl o něco lepší den, poněvadž za informace se děkuje a toho, kdo je dává, toho mají lidé rádi.

Ale já ho rád neměl. Už jenom za to, že lidé takovéto informace podávají, až když vystupují, a pokud jsou trochu statečnější, tak už když dotyčné prase odejde, aby se náhodou nestálo, aby se jelo a zbytečně se nezdržovalo.

Kdo nemá rád spoilery, ať odstavec přeskočí:

Já viděl hodně. Opravdu hodně. Viděl jsem i člověka, který přestal být lidským tvorem a přijal svojí dávnou podstatu pravěkého muže se vším všudy, a možná šel ve své regresi ještě hlouběji, a stal se mnohem starším, starším, než bych to zvládnul kdy já ve svých nejdivočejších literárních snech. Vím, že lidé jsou schopní všeho. Že vám nechají ve voze kde co – ze sebe. Jak odtud, tak odtud. A někdy vám tam nechají nepořádek, jako by ve voze pořádali piknik nebo zahradní slavnost. Ale aby tam nechal úplně všechno najednou, ale úplně všechno – ne to jsem ještě neviděl. To jsou ty chvíle, kdy v Boha věřit přestanete, nebo naopak začnete.

Na lidech záleží. Vždycky na nich záleželo. Ale je na místě otázka, zdali někdo může tento titul hrdě nosit – aniž by sám o sobě pochyboval. Přiznám se, že já pochybuji. Ne o tom, jestli jsem lidská bytost. Já jsem možná až moc lidská bytost, a díky tomu jsem zjistil, že nikomu na mě nezáleží. Nezáleží, a proto musím věci trpět. Trpět, že prý na někom záleží daleko víc než na mně.