Parné taky, jistě. Bude parné, až se v některých tramvajích pěkně ohřeju, a budu mžourat do sluníčka a na kolejích mi začnou skákat barevné fleky. Bude však i perné.
Osmičky v datech jsou pro naši zemi osudové. Už od samotného založení. 1918, 38, 48, 68, pak jsme trochu zlenivěli, takže 89. V roce 2008 se nic moc nestalo, další rok taky nic, a to jsme byli líní stejně. A teď jsme zpátky na osmičce, v roce 2018.
Mezi lidmi to vře. Alespoň mezi Pražáky. Vidím jejich náladu každý den. Není bojovná, to si nemyslete – je taková… no… naštvaná. Možná si řeknete, že se není co divit, když vezmete události, jaké ovlivňují (a často negativně) tuto zemi. A navíc, Pražáci mají pocit, že jsou tomu všemu špatnému tak nějak blíž a že ostatní na ně koukají skrze prsty, jako by právě oni za všechno mohli.
Coby tramvaják vnímám lidi každý den – a coby dlouholetý tramvaják na lidech vidím ono zvláštní vzrušení rostoucí v posledních měsících. Nepatří k těm vzrušením, které se vám dostaví před něčím příjemným. Není napjatým očekáváním před něčím dobrým, nebo alespoň před vidinou čehosi dobrého. Vzrušením před možným vítězstvím.
Tohle vzrušení je jiné, horší, je napjatým očekáváním před dalším průserem. A podle toho se také lidé chovají. Chtějí, aby ten nadcházející průser měl pro ně co nejmenší dopad. A proto se ztrácí milost a rozvernost, a namísto ní přichází zákon kyje a tesáku.
Nemusíme hned do všeho plést politiku, třebaže je to obvyklý postup při vysvětlování mnoha negativního kolem nás (a zvyšuje to na blogu čtenost). Netřeba hned do všeho tahat pány Babiše, Zemana, Okamuru, Fialu, Klause (oba), celé ČSSD a Piráty k tomu. Stačí do onoho vysvětlení vtáhnou samotné lidi.
Jistě můžete argumentovat, že politici mají na společnost největší vliv – ale pořád jsou to lidé, kteří ze společnosti vzešli a taková je nějakým způsobem formovala. Lidi jsou lidi – a lidi jsou pouze kopií lidí.
Jestliže si říkáte, že lidi jsou čím dál tím horší, nikdy tohle neplatilo víc než v tomhle roce. Už od minulého roku vidím posun k horšímu, a nikoli posun jakoby třeba lidsky inflační, nýbrž vidím celý skok. Poslední měsíce je na lidech znát bojovnost, jež nepatří k té zdravé a ambiciózní, ale naopak se stala neurvalá a nemorální. Jako by lidé začali chápat, že ničeho dobrého se nedosáhne jen tak, že nic z nebe nespadne, a vyrazili štěstíčku naproti ostře a hrubě, nehledě na následky v okolí.
Nemyslete si, že by se mi nelíbilo další Pražské jaro jako to z osmašedesátého, líbilo a moc. Ale obávám se ho. Ne že by na něj nebyli lidi (lidi jsou lidi), ale nebyli by lidi, kteří by po něm zbyli na všechny ty vysoký funkce. Zase by tam povýšili jenom ti „lidi“. Jedna americká skupina, nevzpomenu si jaká, zpívala text: „Podívejte se na novýho šéfa, je stejnej jak ten před nim!“
Někdo by možná namítl, že lidé se chovají takto z důvodu jakési revoluční nálady. A jakási revolta vidět v ulicích pravda je. Manifestace střídá manifestaci, jako by se chystala další Velká kulturní revoluce jako kdysi v Číně, a lidé křičí a pískají a volají sláva a zpívají hymnu – zatím tu starou.
Ale já si myslím, že z těch lidí moc nebude, kteří by chtěli opravdovou revoluci – že se chtějí mít jenom dobře a je jim jedno, kdo jim to dobro dá. Na náměstí chodí možná proto, aby si v budoucnu pomysleli, jak by to bez nich nešlo. Nikdy jsem se totiž nebavil s někým, kdo by byl na manifestaci, která by nic nezměnila, a byla tudíž na prd. Všechny manifestace jako by byly vítězné a místem, kde není poražených.
A o té revoluci si taky myslím své. Možná ji hodně lidí chce, avšak málokdo ví, co taková revoluce obnáší. A už vůbec se nesnažím spočítat ty, kteří by si uvědomovali, že revoluce možná začíná na náměstích a ulicích, ale že začíná taky krví a vždycky krví končí – většinou krví těch, co ji začali. A mezitím počítejte s množstvím teroru. Ve smyslu Francouzské revoluce, jež hlásala, že k vytvoření společnosti bez teroru teror za potřebí je – a čím dál víc.
Takže naštvaní lidi. A do toho rok osmnáct. Někdy mám pocit, jako bych nevozil vážené klienty, nýbrž jeden velký natlakovaný kotel. Kotel plný urážek, nevrlých pohledů, sprostoty a hnusu – a do toho všechno pocit, jak moc je tohle všechno v téhle době potřebné a oprávněné.
V lidech něco je. A není to hezké. Pravděpodobně nebude perné jenom léto, ale i podzim. A pak zima a jaro – dokud se nestane něco moc ošklivého.
Rád bych se vším mýlil, to byste mi však vy lidi a „vy lidi“ s tím museli v tramvaji trochu pomoci. A mimo tramvaj taky.
