Tenhle den přesně před třiačtyřiceti lety

Kdo mě čte častěji, ví, že poslední dobou jsem tematicky (většinou) uhnul ke psaní o prostých věcech kolem nás. Politiku nechávám jiným, rychlá témata rychlejším, bulvár honičům karmy. Začali mě víc zajímat obyčejní lidé kolem.

Oni mě tedy zajímali vždycky, a taky jsem vždycky věděl, že ve své obyčejnosti jsou tak úžasně neobyčejní, a rovněž nyní rád píšu přímo pro ně a pro takové, co si na ně rádi vzpomenou.

Jedenáctý duben je zajímavé datum – podle internetu byla tento den vynalezena gilotina, na Titanicu se stále oslavovala jeho nepotopitelnost, rozpadli se The Beatles a odstartovala mise Apollo 13 – aniž by někdo tušil, natož v Houstonu, že budou mít problémy – taky umřel Kurt Vonnegut jr., jehož rád čtu.

Přirozeně se stalo i mnoho pozitivních věcí, třeba vzniknul první počítač od nakousnutého jablka (ještě nebylo nakousnuté), stejně jako se mnoho lidí narodilo, třeba Sergej Lukjaněnko, jenž mi vysvětlil, proč kolem mě často lítají komáři a jsem v Šeru.

Znám však jednoho člověka, který spíš ale myslí na ty horší věci – a má často pocit, že jakmile se u jeho kolébky objevily sudičky, nemohly být všechny zrovna v cajku.

+++

Následuje ukázka divadelní hry s názvem – Věštba

Osoby – tři sudičky:

DRUHÁ (unaveně): Holky, nemáte nějaká prášek. Mně je blbě.

PRVNÍ: Ještě že ta holka neřve, to by mi asi urvalo hlavu.

TŘETÍ: Dáme tuhle a balíme to. Dneska toho víc nedám.

DRUHÁ: Že já pila tu slivku. Ale když ten tatík nedal jinak.

TŘETÍ: Ty jo, sklapni, nebo ji budou muset přebalit ještě jednou.

PRVNÍ: Neřvěte, proboha. Šeptejte. Nebo radši jenom gestikulujte.

DRUHÁ: Holky, jestli padnu, nechte mě tu. Mně už je všechno jedno.

TŘETÍ: Mně taky.

PRVNÍ: No tak, holky. Tuhle a jdeme. Mně se ta hlava snad rozskočí. (Pohladí dítě po hlavičce). Ty jo, já mám v tý hlavě snad devět dalších.

DRUHÁ: Co to kecáš? To je jako věštba? Ti stříklo, ne? Věštíš dítěti, ne drakovi.

PRVNÍ: A jo, do pytle. Co mám dělat? Já už to řekla.

TŘETÍ: Na něco přijďte, ale rychle, prosím, brzo možná umřu.

PRVNÍ: Já asi budu nemocná.

DRUHÁ: JEŽIŠI, sklapni, pořád přisuzuješ.

PRVNÍ: No jo. Omlouvám se. Tak budeš chápavá.

DRUHÁ: Nemocná, chápavá, bezva. Ty jí dáváš, chudince. Vždyť se pomátne, než přijde do puberty.

PRVNÍ: Co nadržená?

TŘETÍ: Nemysli, dávej. Vy to protahujete a blbě kecáte. Já, holky, za sebe už neručím.

DRUHÁ: To už je lepší. Ale už jdi od toho. (Pohladí jí po hlavičce, dítě vykulí velké hnědé oči a usměje se). Ty budeš víla. Kluci po Tobě budou šílet. Ale taky na ně budeš někdy hnusná. Stejně jako na některý lidi. S tím se nedá nic dělat.

PRVNÍ: Ty vole, ty jsi vostrá.

TŘETÍ: Ona bude ostrá, já vrhnu.

DRUHÁ: Budeš lidi vždycky zajímat. Ale ne vždycky v dobrým. Budeš mít dost složitý cesty. Ale pokaždý ti někdo cestu ukáže.

TŘETÍ: Zvedněte mě někdo. (Obě jí pomáhají, a TŘETÍ pohladí dítě po tváři) Nemáte někdo okurku? Já nevím, jak ty, ale já jsem dneska zkroušená, ale to neznamená, že bych nebyla i filozofka. Já umím oboje.

DRUHÁ: Bacha, už jí dáváš.

TŘETÍ: Jo, aha. A co mám jako dělat, když támhle ta jí dala deset hlav?

PRVNÍ: To byl omyl. Tak mi nafackuj, no! Ty ses nikdy neustřelila? Co tenkrát Áda? Prej že bude charizmatický kurevník, a nakonec zkurvil celou Evropu.

DRUHÁ: A co Napoleon? Taky frajer. Na svoji vejšku měl mít krásnou smrt. Pro chlapa krásnou. A nakonec umřel jen na Svatý Heleně.

TŘETÍ: No tak mi to ujelo, no. Bacha, dávám! S každou hlavičkou budeš žít jeden život. S každou budeš šťastná i nešťastná.

PRVNÍ: Teď si to fakt narovnala. Nezešílí v pubertě, šibne jí až po třicítce.

TŘETÍ: Kuš. Ticho. Čeká tě moc dlouhá cesta, a spoustu slepých uliček, ale ta správná cesta se pokaždý objeví.

DRUHÁ: Počkej, to jsem jí říkala já!

TŘETÍ: Aby ses nezbláznila. Ono se jí to bude ještě hodit vědět tohle dvakrát.

                                                                  Konec ukázky

+++

Tenhle člověk skutečně existuje a má opravdu pomyslně víc hlav, než mají běžní lidé. Možná právě proto sám sebe vnímá trochu jinak, než by se vnímat měl. Nemyslím jinak-špatně, prostě jinak. Spíš se podceňuje, a mnohdy zbytečně. Možná právě proto, že sudičky nebyly zrovna v nejlepší náladě, když se narodila, má ten život trochu složitější. A jeho složitost si uvědomuje.

Ale nikdy se nic nejí tak horké, jak se uvaří, takže třebaže ne všechny životy jsou pohádka, nebo alespoň jako v pohádce končí, tenhle by se už mohl pohádkovou cestou na chvilku vydat.

Přeji si to.

A věřím v to.

Protože věřím v toho člověka.