Takže jak na ten bordel okolo!

Tramvajáci jsou velmi společenští lidé, a ani Vám to tak nemusí připadat. Nemyslím tím, že by se hned na každé zastávce objímali s klienty, co mu nastoupí, ale s ohledem k tomu, že o nás kolují pověsti morousů a nadávajících tvorů, jsme ve skutečnosti lidé, co vyhledávají společnost a rádi v ní rokují.

O čemkoli. Jak to bývá i u jiných skupin. Záleží na náladě. Ale zdá se, že je-li nálada pochmurná, my se jí nesnažíme zbavit, ba naopak, mácháme si v ní nos a nedokážeme přestat – jinými slovy, svoje pochmurné debaty podporujeme rokováním o politice.

Nadává každý, teda skoro každý, věřím, že i v téhle době jsou strašně spokojení lidé. A proč ne, každá doba má svoje. A my ale nadáváme a nadáváme asi stejně jako všude jinde. Máme strašně chytrý řeči, jsme odvážní a víme všechno. Pokud by se takové debaty měli nazvat nějak vznešeně, nejspíš bych je popsal jako analýzy sociálního cítění s přihlédnutím k potenciálnímu krachu společnosti – ještě jinými slovy, hospodský žvásty.

Jenomže jednou jsme udělali výjimku. Místo toho, abychom analyzovali a dokola vyprávěli a hádali se o věcech jako krádeže, politika, etnika nebo přistěhovalci, ptali jsme se sami sebe, co s tím udělat? A tady je pár postřehů.

Hned na úvod řeknu o obecných nápadech, abychom je více nerozebírali. Byli mezi nimi: defenestrace, vykopání přistěhovalecké svoloče někam na východ, vypálení parlamentu, střelba, střelba na pohyblivý cíl, střelba na postřelený pohyblivý cíl, mlácení pažbou, něco o koncentrácích, zavedení trestu smrti a jiné – prostě věci, na něž taky myslíte, ale už poslední dobou ztrácí šťávu, a to jen proto, že o nich mezi svými slyšíte všude.

Lepších nápadů bylo o trochu míň, ale patřily k těm světlejším chvilkám lidského úsudku. Tak třeba kolega Kábrt měl nápad zavést povinnou účast ve volbách. Sice to zní jako návrat starých voleb jedné strany, jenomže 99,8 procentní účast by třeba nemile zamíchala procenty velkých stran, a ty by museli potencionálně s malými jednat.

Na tento nápad argumentoval Kolega Krosna tím, že už soudruh Stalin řekl, že nerozhodují voliči, ale ti, co hlasy počítají. Dále taky navrhl, že lid jenom potřebuje impuls, který by ho dokázal vyburcovat, a jak podotkl, vždycky tím impulsem bylo násilí v rozličné formě. Zavzpomínal na Palacha, na zmlácení studentů na Národní třídě a pohovořil o požáru Říšského sněmu.

Toho se chytil kolega Vosnička, o němž víme, že vyznává nacionální hodnoty a vykazuje vysokou znalost událostí z druhé světové války. "Vůdce, jedině vůdce!" vykřikoval a koukal se, jestli má na pravé ruce ostříhané nehty. Nevím, jak to viděl, poněvadž měl ruku dost vysoko, ale budiž. Pak ostře slovem odsoudil obtloustlé odboráře, kteří prý pouze blbnou lidi, přičemž pracují na svém panděru, a vůbec jsou hloupým pozůstatkem bolševického smýšlení, což asi lidé vůbec nepoznali. Sám poté popsal ideálního člověka na tento post: menší, hubený, vegetarián, znalost německého jazyka nutná, neboť čeština je dle něj pro hlasité projevy příliš měkká a nikdy v ní hezky nevyzní sebelepší text.

Kolegyně Mádlová, o níž víme, že udržuje stejný vztah s muži i se ženami, vsadila na vzájemnou lásku mezi lidmi a popsala, že největší problém politiků je to, že už jim ho nikdo dlouho pořádně nevykouřil, a za odstoupení několika ministrů by jim osobně byla ochotná předvést dávnou praktiku Číňanek Hraní na píšťalu ze santalového dřeva. Spokojenost zaručena, nikdo si prý nikdy nestěžoval.

V této chvíli byla politická debata přerušena, a to na tak potřebnou dobu, dokud si kolegové neověřili své dotazy. Kábrt se zajímal o čínské lidové umění, Vosnička uznal, že třebaže Čína nebyla spojenec, některé nápady měla dobré a kolega Krosna začal notovat písničku: Otloukej mi píšťaličku.

Asi za sedmdesát minut byly otázky zodpovězeny a kolegové se vrátili k předešlé debatě. Už toho moc nevymysleli a jako by jim došly ty správné nápady. Já si ale myslím, že i v té sedmdesáté první minutě a v těch dalších mysleli na úplně jiné věci.

A dost možná je právě tohle to nejlepší politické řešení. Myslet jinak, ne špatně, myslet na něco jiného. Třeba na lahodný zvuk flétny.