Na rovinu – nejsem zrovna nadšený z toho, co se ve světě děje, a hlavně z toho, co se může ještě dít na základě jedné jediné zprávy o vystřelené raketě.
Máme super Vládu. Stačila jedna zpráva a mnozí v ní s jistotou v hodnotě sto procent věděla, co se děje, proč se to děje a kdo za tím vším je.
Prohlížel jsem si twitterové poznámky vrcholných vládnoucích politiků (Svatá Trojice se čtyřmi jmény: Fiala, Rakušan a Adamová-Pekarová) a některé se už přibližovaly zprávám o vyhlášení války a vstupu NATO na bojiště. Pravděpodobně už zítra.
Na to přirozeně reagovala armáda od klávesnice a jejich poznámky mi zase připomínaly hesla z dob minulých slyšených na prvomájových průvodech.
Mor, cholera, mravenci – Putinovi spojenci!
Dle některých pisatelů to vypadalo, že se na Václaváku šikuje armáda z dobrovolníků, kteří ještě ve svém odhodlání zapomněli odložit nákupní tašky.
(Nutno poděkovat panu generálu Pavlovi za jeho slova o chladné hlavě, byla více než na místě, a také ve správný čas.)
Napsal jsem jim, jak politikům, tak dobrovolníkům už jistě čistící vojenskou obuv – nejspíš někomu jazykem holínky, napsal jsem jim, že podle mě má smysl víc život než válka a smrt a že věci vypadají v úhlu pohledu poněkud jinak, když namísto doma na gauči ležíte v blátě, rukou si držíte střeva lezoucí z břicha a voláte mámu.
Včera Vláda všem občanům dokázala další svoji věc, a to že nikdo z nich nemá svůj subjektivní pohled na věc. Je to sice správně z politického hlediska, že myslí a projevuje se jako propojený organismus, a že tím se podobají hororovým monstrům, je detail už jenom zanedbatelný – ale v pohledu na možnost rozhodovat ve prospěch většiny jde o průser nebývalých rozměrů.
Včera Vláda na základě prvních zpráv a dojmů zmáčkla tlačítko jaderných střel. Věřím, že mít tu moc, udělají to. Nebudou řešit, jaké by to mělo následky, udělali by to proto, že mohou, a tím že i mohou dokázat svoji jednotu mezi sebou.
Ta jednota je sice ve spolku velmi malém, ale oni se v něm cítí natolik důležití a všemocní, že spolek větší, o velikosti jedenáct milionů lidí, vůbec neřeší. Naopak – hodí přísné oko a řeknou, že nevíme nic, že si nemůžeme ani dovolit myslet, že bychom věděli.
A pak do toho americký prezident, co jim do toho všeho hodil vidle. Do té jejich neomylnosti. Najednou někdo větší než oni ukázal, že by věci mohly být jinak.
Armáda od klávesnice má jasno dál, ta už bojuje. Ta otevřela pivo a kosí to na frontě na hromady. Správný bojeschopný Čech se nějakých Američanů nezalekne a poslouchá je jenom v Plzni na srazu veteránů a majitelů „modrých knížek“. Ty už řešit nemusíte.
Vláda ale má problém. Velký problém. Tohle nebylo dobré být hned tak ukvapený a v kleku před ostatními mocnějšími v Evropě zvednout hlavu a říct něco, natož když se jich nikdo na nic neptal. Vláda ukázala, že se spíše řídí emocemi než důmyslnými rozhodnutími, navíc stále svými jinými rozhodnutími, ne už tak důmyslnými, dokazuje, že se chová jako socialistická vláda, která rozdává a rozdává nehledě na zvyšující se dluh, přičemž sama v dobách opozičních takové rozhazování tvrdě kritizovala.
Má problém i Ukrajina. Já chápu, že její prezident je přímo nasraný, že mu nikdo nepomůže víc jak materiální pomocí, ale zatáhnout svět do války je už o něco silnější káva, při níž jako by prezident vzkazoval světu: „My umíráme, vy budete proto taky, aby to bylo fér.“
Napsal jsem politikům, že namísto velkých slovních gest by bylo dobré se zeptat Putina, o co mu vlastně jde. Ale opravdu jde. Tohle nikdo neudělal, navíc se nikdo víc nesnažil o diplomacii – která, a to na mě dejte, bude potřeba víc než další rakety.
Podle mého, a to již opakuji po několikáté, jde o konflikt vyřizování účtů, do něhož se nikdy neměl plést svět. Jako se nepletl, když si Rusko vzalo Krym. Svět nad tím mávnul rukou (a my taky) a jako obhajobu tvrdil, že Rus je prostě Rus a nelze s ním jednat. To samé teď berou jako důvod někteří, co chtějí válku. To berou brzy.
Vždycky mě udivovalo, jak se po útoku psalo, že byl napadený suverénní stát. To slovo „suverénní“ se před tím příliš neužívalo, a ten kdo ho nyní hojně používá, asi zapomněl, co se na Ukrajině za posledních dvacet let dělo a jak se tam situace vyvíjely.
Pokud nevíte, o čem mluvím, tak stačí říct, že z jiných suverénních států se neutíkalo do světa tak ve velkém. Pamatuji doby, kdy jedna z nejstřeženějších hranic byla ta Slovensko-Ukrajinská.
Nejsem nadšený ze situace a nejsem nadšený z Vlády. Nejsem z ní nadšený z mnoha důvodů. Jeden z těch důvodů je, že je já, stejně jako jiní lidé kolem mě, vůbec nezajímají. Jde jim jenom o rychlou prestiž v podobě čehokoli, co by se mohlo líbit někomu většímu, než jsou oni. A ta prestiž je skutečné rychlá. Rychlejší než myšlenka.
