Ta tramvaj po mně vyjela a chtěla sex

Nedávno jsem četl článek, že někdo přišel na to, že je riskantní dávat do rukou zbraně robotům – že by mohla nastat chyba s jejich rozhodováním a oni by ublížili někomu nesprávného.

Nezlobte se na mě, ale tohle já už vím od dětských let, když mě maminka vzala do kina Sevastopol na Příkopech a já viděl, že ošklivý robot s hlasem Jiřího Zavřela chtěl ublížit jedné paní a pánovi, co ho daboval Bartoška, a vedle mě seděla holčička a pořád si zakrývala oči – a nejvíc když si ten ošklivý robot sám vylupoval očíčko, jůůůůů.

Takže mě nějaké takové zprávy nepřekvapí – ostatně jsme robotům dali víc než dost a oni toho začínají zneužívat. Věci kolem nás s námi komunikují a upozorňují nás. Některé z nich považujeme za členy domácnosti, jako třeba automobily, a tak jim někdy jejich rozpustilost a přísnost promineme, a ten bezpečnostní pás si zapneme.

Mně ovšem vadí, že se už musím vyrovnávat s náladami strojů, které za rodinné příslušníky nepovažuji, a mám je jenom na půjčení – třeba tramvaj.

Nejmodernější typ pražské tramvaje s námi písemně komunikuje. Píše nám, proč nejede a co máme dělat, aby zase jela. Vlastně nám popisuje své stavy, a v některých případech i emoce. Já osobně s tímto typem tramvaje příliš jako řidič nejezdím. Držím se své mateřské vozovny (co zbylo) a mám na službu starší typy vozů, u nichž se popis nálady dělí mezi pípání a houkání, případně poblikávání kontrolek, či úplné mrtvolné chcípnutí.

Proto mě celkem zaskočilo, když si nový typ vozu, který jsem dostal na jedno kolo pro linku 14, naprosto otevřeně řekl o sex.

Už při střídání mi řidič oznámil, že tramvaj se chová divně, avšak na moji otázku jak, nijak odpověď nespecifikoval a raději svižným krokem odešel do metra. Dneska chápu jeho frustraci, protože být balený něčím velkým a na pohled silnějším, než jste vy, není legrace a říkáte si o celoživotní trauma.

První minuty se nic nedělo a obrazovka, na níž se zprávy (její slova) pocity zobrazují, zůstávala beze změny. Tramvaj si břitce zvonila a já rozdával mezi vážené klienty a další účastníky silničního provozu klid a mír, a jak říká náš "skorosvatý" výpravčí, všechno hodlal utopit v lásce.

 Jsem na některé věci hloupý a nikdy se z nich nepoučím. Třeba jsem hloupý a špatně odhaduju chování žen. Netušil jsem, že když ptáčka lapají, hezky mu zpívají – což dle následných minut dokáží i tramvajové vozy typu 15-T.

Obrazovka pípla (zasténala) a objevila se zpráva o vadném sypači na zadním podvozku. Přijal jsem zprávu a začal ji řešit. Zpráva poukazuje třeba na nízký stav písku.

(Kdo se diví, že máme písek – jako logické vysvětlení podávám, že na brždění ve smyku či skluzu se jedná o nejlepší materiál na posyp kolejí. Jako méně logické Vás odvolám na fakt, že i někam si může řidič při šichtě odskočit, a když to za sebou zahrabe, je to v pohodě.)

Za chvíli tramvaj zprávu zopakovala, ačkoli neměla. Vlastně začala dotírat.

K ženám se chovám ohleduplně, a i opilou či spíše nafetovanou krásku nižší kvality jsem ve středu nepustil do tramvaje s takovou grácií, že mi málem nabízela telefonní číslo, a neudělala to jenom proto, že mobil dávno střelila v zastavárně. Ovšem, jak ženy více doráží, bývám zmatený. Ano, dámy, jsem dřevo.

Písek, písek, písek – opakovala tramvaj a já se hlášení nemohl zbavit. Dokonce jsem jí pohladil po panelu a zašeptal, no tak nezlob – třebaže byla z jiné vozovny a mí kolegové by mě namouvěru obvinili pro nevěru.

Nedala si říct. Písek, písek, písek – opakovala a pak mě dorazila. Skoro jsem překvapením vyprskl. Ne že by to řekla narovinu, ale tak nějak mi naznačila, jestli bych ji jako neprošťouchl.

Kabina v tomto typu vozu nepostrádá soukromí, a přesto jsem se celý rudý rozhlédl, jestli nás někdo z cestujících nepozoruje, a špitl:

"Neblbněte, slečno!"

+++

Následující dialog se nestal a je zcela mojí soukromou fikcí, přesto věřím, že pokud vývoj půjde stejným neuváženým tempem jako do posud, je otázkou času, kdy se změní na realitu.

"A proč ne," řekla Tramvaj typu 15-T. "Na konečný máme dvanáct minut. To dáme."

"Musím čurat!"

(Teď řekla něco, co nemůžu napsat, ale já zčervenal ještě víc.)

"Slečno, to nemůžu, hi hi!"

"Se bojíš co? Vy Hloubětínský jste všichni stejný. Si na nás netroufnete!"

"Náhodou, i jedný z vás už jsem pumpoval podvozek!"

(Vysvětlení: pumpuje se podvozek neboli hydraulika, čímž třeba povolíte vadný brzdič, abyste mohli pokračovat v jízdě a úplně ho neoddělali.)

"A to ti jako stačilo?"

"Já víc nepotřebuju."

"Nedělej Zagorku, Kobyliský jsou statečnější! Ty to dávaj ajn cvajn, a ještě se olíznou."

"Ne, díky. Opravdu nechci!"

"Neříkej, že se ti líběj starý téčka nebo nízkoplechy? Takový vyžilý děvky."

(Vozy typu T-3 M, RP či KT8N2)

"Pomalu, pomalu, dámo. Já nejsem nějakej Pankráckej, aby tady jako… děvky a tak, jo!"

"By ses neposral, debile! Se ti už nepostaví tágo, co?"

(Výhybková tyč.)

V podobných případech se stává, že později u soudu obžalovaný uvádí výpadek paměti a nijak netuší, jak se mu ocitl v ruce provaz, či sekera, a nad předkládanými fotografiemi ukazujících zohavenou ženskou mrtvolu, odvrací zrak, případně hraje žaludeční nevolnost.

Zůstal jsem klidný. Asi proto jelikož v tramvaji provazy nebo sekery nevozíme. Co si o sobě vlastně myslí, mrcha jedna?

++++

Volal jsem o radu na centrální dispečink, protože tam vědí všechno. Když jsem vysvětloval závadu a oznámil číslo vozu, a následně přepnul, jasně jsem zaslechl, jak dispečer bolestivě zasténal slovy: "Proboha, zase ona!"

Bylo mi zřejmé, že s chováním tohoto vozu jsou již zkušenosti a má v naší šťastné tramvajácké rodince svoji pověst.

Nebudu Vás napínat, dovolili mi pokračovat v jízdě a tramvaj uznala, že se mnou nic nevykřeše, a nechala mě na pokoji. Sice to jednou ještě zkusila s nedovřenými dveřmi, ale sama uznala, že to nevyjde, tak se nakonec zavřela sama.

Za kolo jsem na Palmovce vystřídal a tramvaj předal kolegovi z vozovny Kobylisy. Prohlédnul jsem si ho – mladý, milý, s plachým výrazem kotěte.

Usmál jsem se na něj a řekl:

"Chová se trochu divně, ale ty to zvládneš ajn cvajn!"