Není to jenom věc pozorovatelná v MHD, je globální, akorát já mám v MHD blíž, a tak ji považuju za vlastní společenský model celého dalšího vnějšího světa.
Turisti – dlouhá kapitola, co spíše celá kniha sama o sobě. Věřím, že jsou i turisté slušní, ale jak známo, dobro moc vidět není a je často stíněno, a tak to horší leze do popředí zájmu a je vidět. Jakmile turista dorazí k Nám, hned je za Kinga. Jako by se objevil nový druh cestování. Vzhledem k tomu, co vidím a někdy i v MHD cítím, jde o takzvanou Free Soul turistiku – zde můžete být svobodní se vším všudy.
Včera jsem takové potkal, čili byli klienty DP v lince devět, a vědět jsem o nich začal blízko Václavského náměstí. Naše setkání začalo nevinně – jeden se držel kliky kabiny, a to řidičky a řidiči nemají rádi. Za prvé nevíte, zdali je dotyčný držák turista, nebo terorista, případně jestli Vám nechce kabinu roztrhnout a jednu Vám lupnout. Navíc celá ta klika a zámek nejsou levná záležitost.
Možná namítnete, proč se tedy nezamykáme, a já odpovím, že z bezpečnostních důvodů to mnoho řidičů nedělá, protože stále hrozí, že nastane situace, kdy bude chtít opustit kabinu v rychlejším čase – většinou, když se na vás valí kamion nebo autobus. Osobně v takových situacích dávám záchrannou brzdu a se svým invazním batůžkem mizím ke druhým dveřím.
Takže za kliku prosím ne. Máme na to takovou slabikářovou poučku:
Tramvají jedou paní Madla a pan Karel. Paní Madla se drží madla. Paní Madla je chytrá. Pak Karel se drží kliky. Pan Karel není chytrý. Pan Karel není klikař. Pan Karel je kretén.
Klikou to s turistou začalo, plivanci na sklo končilo. Mohlo to končit i hůř, ale i tohle stačilo. Světový jazyk nic nezvládl, ale světová slina řekla své, jak u podobných slin bývá zvykem. Mluvili i nahlas, a to se taky nedělá. Žádost o klid jen lila olej do ohně a ten hořel – inu, chceme být světoví, ale bacha, aby nás ten plamen nespálil.
Víte, měl jsem takový slabý závan toho, co asi kdysi cítil Bruce Wayne alias Batman, než se dal na kariéru netopýřího muže. Jako že by se třeba hodila spravedlnost, po níž by se mohla dostavit i slušnost. Ne že bych se hned rval do gumy, případně skákal po barácích. Kdo mě zná, ví, že spíš než létající myš připomínám skotačivé slůně, ale chtěl jsem zavolat na dispečink, a třeba nechat ty dva opilce sebrat.
Jenže pak jsem si uvědomil, že všechno je proti mně. Že bych musel nechat zavřené dveře, aby neutekli, a to by pak nemohli vystoupit jiní a nadávali by mi. A nakonec by se ještě našel někdo, nejspíš největší Čech, který by si taky svlažil ústa a ego a vynadal mi, abych nedělal kraviny a byl tím pokorným volem dál, protože nic jiného se od našich existencí neočekává, a my přeci sneseme všechno.
Tak jsem si nechal naplivat na kabinu a na sklo a jel dál. Ani ne za pět zastávek si se mnou vytřeli zadek jiní turisté. Já z toho nechci nic dělat, ale dle oblečení žen patřily do jiné náboženské skupiny než já ateista. Rovněž podotknu, že patřím k těm, kteří soudí jiné na základě zkušenosti, a nikoli propagandy – a jak se zdálo, asi v tom budu sám.
Dveře nedveře, šlo se ven, a je jedno, že už se zavíralo. Přeci ty dveře nejsou jejich, stejně jako celá tramvaj, a Alláh ví, jestli ty dveře nejsou něčím nečistým (Alláh je mocný, ten ví, já Korán četl, a nebylo mi zase tak dobře). A co, my je opravovat nebudeme, tak pryč s nimi, protože budoucnost nesnese zavřené dveře, a kde slovo nestačí, síla a dýka promluví (to je taky Korán).
No nic. Ustál jsem to. Komiksový hrdina "Skotačivé slůně" ve mně spal dál a já to hnal dál na Řepy. Ostatně, tam jsem seznal, že globální pohled se může smrsknout na ten místní.
Nevím, čím to v půl dvanácté v noci bylo, ale jelikož jsem školený na to, že mě lidi mají rádi, že jsou s mojí prací spokojení a cestující alias Vážení Klienti mě respektují, třebaže já svoji autoritu většinu jízdy cítím na nule (a když otevřu kabinu a vidím ty pohledy na mě, tak na mínus pět až deset), věřím, že onen krajan mě chtěl počastovat dárkem za krásnou jízdu, jakou jsem mu dopřál.
Jako dárek mi vzduchem předal plechovku s pivem (patřím do té skupiny, co vidí nádoby poloplné než poloprázdné) a můj Perwol na uniformě vzal za své. Jelikož dostávám pravidelný plat a nesmím přebírat dárky, plechovku, již prázdnou, jsem dotyčnému vrátil zpátky a on se jistě ještě dneska bude divit, proč má na určité měkké části svého těla kolečko.
(Někdy to zkuste, zlijte se pivem, myslím ne vnitřně, a pak v tom buďte dvě hodiny – zajímavé.)
Na vedlejší koleji řešila kolegyně z noční linky obdobný problém s jiným Váženým Klientem (s vínem), tak jsem to vzal z jednoho piva načisto a šel jí pomoci. Ano, ten čas byl zajímavý a byl svůj. Dostal jsem ho ven – a měl strach.
Z Řep jsem odjížděl páchnoucí jako sud a já si tak říkal, proč my jsme takoví a proč by se podobné věci v jiných zemích řešily jinak. Dokonce jsem se dostal v zoufalství tak daleko, až jsem si uvědomil, že jsem zažil různé doby, a proto vím, že lepší lidé žijí jak na Východě, tak na Západě. A my jsme holt ti špatní, protože jsme uprostřed. A má to svoji logiku. Ta díra je uprostřed.
V našem národě je takový zvyk – tedy ne náš, těch, co nám velí. Chtějí u ostatních vyvolat záři hezkých vzpomínek, aniž by tušili že k nám z té záře proniknou pouze malé paprsky, jaké protlačíte skrze již skoro sevřený anální otvor, za jehož ústím se právě nacházíme. Možná ten včerejšek měl jistou symboliku s jednadvacátým srpnem. Pořád mluvíme o tom, jak jsme dál, jak jsme světoví, jak si užíváme všech svobod – možná je to pravda, možná si je užíváme. Akorát to není moc vidět, a cítit.
Zase žijeme ve svých soukromých vesmírech pro dva, možná i více lidí, a to okolí kolem nás trpíme a říkáme si ono věčné: Bude líp. A jsme dál ostatním za voly. I sami sobě.
