Sudičky přišly a... no, dávaly

Má to jistou kontinuitu se včerejškem - včera někdo slavil, že se narodil, takže by bylo dobré podat i zprávu o tom, co se dělo první noc. A kdo na Sudičky nevěří, je hloupej. Jsou, ačkoli to nemusí být vždy milé, usměvavé babky.

"Tak tohle fakt nedávám," řekla První, protože se konec jejího pláště zamotal o zapomenuté kolečkové křeslo na chodbě.

"Dělej," řekla Druhá, "máme toho ještě hafo. Nehodlám to táhnout zase až do rána."

A První: Kde je Třetí?

Druhá: Co já vím, zase se šla podívat na toho novýho doktora. Asi má zase noční na interně.

"Já se z ní zblázním. Má makat, ne čumět po doktorech."

"Tak jí to přej, už třistapadesát let si nikoho ani nevšimla."

"Ty to počítáš?"

"Ne, jen to vím,"

První odtrhla konec pláště od kola a zkontrolovala, jestli si ho neroztrhla. "No jasně, matematička, proto někdy dáváš časový úseky!"

Na konci nemocniční chodby se objevila třetí postava v modrém plášti:

"To se jako čeká na mě, dámy?"

A První: Á, paní Třetí se uráčila jít do práce. No dobrý večer, jsme rády, že jste se už vynadívala.

Třetí: Když on je tak sladkej. Kdo mu dával vizáž? To ty, První?

První: Na mě nekoukej. To tady milostivá, Druhá. Spočítala mu ksicht na souměrný.   

Třetí: Prej ksicht. Ty si ale hnusná. Copak, blbá nálada? nevykakaná?

Druhá: Dámy, nechci tuhle debatu rušit, ale práce čeká.

Třetí: Prej ksicht. Tssss.

Ženy propluly do místnosti s miminky. Zastavily se u postýlky s holčičkou. Byla ubrečená a právě ji sestry nakrmily, protože její maminka byla slabá.

Třetí: Jééé, ta je roztomilá. Vypadá jako malej krokodýl.

První: Ty si blbá. Podle cedulky je to..., já už taky prd vidím, Martina. Hmmm. Ještě že ne Vanessa nebo Shakira, nebo jak ten blb, co dal dítěti jméno "Letní bouře!" Jak na ní budou volat: Bouřičko, Bouřičko..., Letničko, pocem.

Druhá: Nezdržujte to, je toho fakt hodně.

A První se zamyslela a řekla: Tak já ti dávám do vínku, že budeš chytrá, budeš se na lidi usmívat, a kdykoli se na ně usměješ, budou se radovat.

Třetí: Počkej, počkej, počkej. Tohle není pohádka od Boženy Němcový. A vůbec, kdo dal Božce to, že bude... no, že bude... no jako víte... na chlapy?

Druhá: No na mě nekoukej. Já jí dala těžký osud a možnost se z něj vypsat.

Třetí: Hele, První, Božce jako..., že jo... a týhle chytrá a úsměv. To z ní jako děláš Popelku, nebo co?

První: Popelka není od Němcový.

Třetí: Na to jsem se neptala.

Druhá: Děvčata, práce čeká. Už si skončila?

První: Já nevím. Podívejte se, jak spinká a je sladká.

Třetí: Růženka taky není od Němcový. Ty si zase pila. No jasně, zase si srkala dědovu meducínu, co?

První: Chceš facku?

Druhá: Ženský! Do práce. Dneska to jelo jak na pásu. Vloni v červnu lidi blbli. Byla zima, tak se zahřívali. A my se teď máme strhat. Už si skončila, První?

První: No dobře. Tak já ti ještě dávám do vínku, že... že...

Třetí: Pohni!

První: No, že až vyrosteš, budeš pomáhat lidem.

Třetí: Ty z ní děláš jeptišku. Ti asi stříklo, ne? To se už nenosí. Narodila se v Čechách, ne v Brazílii.

První: A to jsem jí jako měla dát, že bude umět střílet kulometem?

Druhá: Hotovo?

První: JO!

Druhá: No konečně. Tak já ti Martinko dávám... Co já bych ti tak dala?

Třetí: Doktora!

První: Jsi nadržená?

Třetí se blbě usmívá.

Druhá: No tak já ti dávám, vzhledem k První, že? – že budeš statečná.

První: A kulomet k tomu ne?

Druhá: Neser mě, laskavě, jo... Když já nemůžu, když ona plakala a měla hlad.

Třetí: Vopři se do toho, neboj!

Druhá: No tak dobře. Budeš mít velmi kladný vztah k jídlu.

První: Ty vole, Pohlreich. Ještě jí dej, že bude sprostá. A bude říkat: Ty vole, takovej malej řízek, ten už měl dávno spát. Pak pošle všechny do prdele – a půjde si umejt pleš. Bezva.

Druhá: To není tak jednoduchý. No jo. Tak jídlo..., a budeš trochu tvrdohlavá.

První: To si udělala hodně velkej skok od žrádla. To ti tleskám. Skončila si?

Druhá: Ne. Budeš složitá osobnost a kluci se tě budou trochu bát.

Třetí: Jo, a bude to zahánět jídlem. Martinka kulička, super.

První: To jí dáváš ty?

Třetí: Jste se zbláznily, co? Ne, nedávám. Koukejte na frajerku. ... Martinko, tyhle dvě vůbec neřeš. Hezky se usmíváš, jsi chytrá, ale tvrdohlavá, občas se cpeš, kluci před Tebou utíkají – jenže to není ještě konec světa.

Druhá: A pak budeš sto let spát.

Třetí: Vyliž si. Ne, nebudeš. Budou tě mít rádi Tvoji rodiče. Bude to tak půl na půl. Budeš jim dávat radost, ale i starosti. Ale vždycky najdeš tu správnou cestu tam, kde tě mají rádi a kde tě někdo obejme. A to ti dávám já.

První: Jsi četla Reflex, že takhle mluvíš?

Třetí: Hele, nech mě bejt. Jo. Hotovo. Můžeme pokračovat. Tak ještě pusinku na čelíčko, pohlazení, ať je to zpečetěný, a můžeme.

A všechny tři přešly k dalšímu miminku, co si cucalo návlek na ruku.