Stvořili jsme demokratický chaos

A víte, že jsem dlouho přemýšlel nad slovem demokratický v názvu. Může být chaos demokratický? Pak jsem si uvědomil, že může. Vládnou mu lidé a lidé ho určují.

Asi nebudu sám, kdo si myslí, že naše země za posledních dvacet sedm let nevzkvétá. Prezident Havel o tom nevzkvétání několikrát mluvil ve svých projevech. Chtěli jsme demokracii, svobodu, a stvořili jsme něco až přímo odporného – odporného tím, že jsme se v tom naučili přežívat. Jako bychom si dobrovolně otrávili vodu a poté díky onomu jedu mohli skutečně žít.

Nestvořili jsme chaos, že bychom nevěděli, kdo co dělá a kam to jeho dělání co vede. Naopak, tohle víme moc dobře. Stačí se rozhlédnout kolem sebe a víme, o co komu jde a proč to dělá. Chaos nastává až ve chvíli, kdy už nevíme, co za to přímo očekávat.

Možná se mnou nesouhlasíte a říkáte si, že žijeme v právním státě, kde se každému člověku dostane práva a spravedlnosti, avšak já vidím dost signálů, že tomu tak není – a kam jsme to za léta vývoje dotáhli.

Považte třeba události ohledně "zákona na ochranu prezidenta". Je to jenom důkaz toho, nebo vyvrcholení, že skutečně nevíme, co máme od čeho očekávat a jaké následky plodí naše činy.

Většina mladých se domnívá, že svoboda a demokracie je, že můžou všechno. Myslí si to i některé starší ročníky, ale ne tolik. A všechno znamená všechno. A pokud vše nemohou, je to odpírání základních práv a svobod (o nichž v reálné formě nemají ani potuchy), a kdo jim proti tomu něco řekne, je bolševik a komunista.

Jestliže můžete všechno, tak přirozeně narazíte na někoho, kdo taky může všechno, a vám to jeho všechno začne vadit, protože vás tím uzurpuje, a vy mu tvrdíte, že všechno nemůže – čímž vzniká paradox.

Netřeba to rozvíjet někam dál a podívejme se na toho prezidenta.

Já chápu, proč s nápadem na jeho ochranu někdo přišel. Někdo pochopil, že některé ataky už jsou trochu moc, a ne všechno je zas taková sranda, jak se mnozí domnívají. Mně osobně v útocích na pana prezidenta (já ne se všemi jeho kroky souhlasím, ale mám pořád úctu k tomu úřadu, což je rozdíl od úctě k člověku) vadí, že jeho funkce a následné útoky jsou vlastně důsledky voleb. To mi asi dáte za pravdu. Tudíž nechápu, proč všichni ti různí stěžovatelé a rádoby humoristi (je to přece jen legrace, když někoho nazývám píčou, ha ha), se nejprve nepustí do jeho voličů? Ti přece za jeho zvolení můžou – tak proč jdou rovnou na hlavu státu, který je vlastně až v druhém plánu.

Ani se mi nechce věřit, že by to bylo proto, že když nadáváte nějakému Pepovi z Přelouče neuspokojuje to ego, jako když nadáváte někomu evidentně společenský výše.

Měl by se někde udělat seznam voličů M. Z., vytvořit jakési internetové fórum, a tam by se ty dvě skupiny do sebe měly pustit a užít si to.

Jenomže náš stvořený chaos myslel i na svobodu slova a vyjadřování, a tak nám dal možnost vytvářet si falešné profily, třeba na FB, a pouštět do světa moudra a nadávky, které mají stejnou váhu a smysl jako kdysi občanská upozornění z místa bydliště bez podpisu (pokud nevíte, co to znamená, zeptejte se rodičů).

V tomhle směru si vážím iDNES.cz, který možnost anonymních přispěvatelů do diskuzí se jménem Rozkvetlá půda nebo Kobylka Bylinka129 snížil na minimum. I tak se tam čas od času nejde pro ostřejší názory daleko, neboť, jak řekl můj kolega, co napíšeš na internetu, očima rozbitý nos nevidí.

V tomhle ohledu jsem nedávno viděl hezký kreslený vtip. Jelikož jsem nesehnal autora a povolení na uveřejnění, musím ho popsat:

Co to znamená?: Ferko, náctiletý chlapec malého vzrůstu, stojí před Dušanem, urostlým mužem v nejlepších letech, a Ferko mu do očí říká: "Ty zasranej debile, jsi jenom kurva, píča, jebu ti matku, debile, jsi úplně vypatlanej!"

Co to znamená?

To znamená, že Ferko zapomněl, že si zrovna nepíše na facebooku!

Já jsem tady ze všeho kolem smutnej. Hrozně smutnej. Jsme krásná země, ale nejsme už tak krásní lidé. Netřeba v tenhle slavnostní den (jsem v práci) opakovat známé věty, že sílí pocit, jak nám někdo celou revoluci ukradl, a že revoluce nebyla revolucí, nýbrž předáním moci. To asi dneska a v následujících dnech několikrát uslyšíte nebo to na vás koukne z nějakého titulku. Opak většinou budou tvrdit ti, kteří z výsledné doby měli za poslední roky jakýkoli profit. Ale je to už jedno. Stalo se, stalo. A nebude to jinak.

Zajímavější je, že se spíš pořád dokola mluví o strachu z komunistů a vlivu bolševismu. To je evergreen, který se opakuje pořád dokola – a je to i věc, která napomáhá současnému sílícímu chaosu. Když si to vezmete, ani o fašistech se už v sedmdesátých letech minulého století moc nemluvilo, a že jich kolem ještě bylo, kolaborantů.

Za to komunisti jedou. A pojedou pořád, poněvadž, a to je můj pocit, někdo jako by se z nich snažil stvořit nepřítele, proti němuž by se lidi semkli jako v minulém režimu – nebo spíš, aby se raději semkli proti němu než proti nám.

Přežíváme tu. Jenom přežíváme. Vytváříme si soukromé světy, ostrovy, na ně pouštíme jenom své blízké, a na nich žijeme vlastní životy. Dál se necháváme manipulovat médii, nakupujeme, slavíme, nadáváme, a občas se ztřískáme a máme zase sny jako dřív a myslíme na to, jaké by to bylo, kdyby se naše plnily, a pak vystřízlivíme a uvědomujeme si, že plnit si sny není tak jednoduché, jak nám říkají slavné osobnosti a životopisy – a ani se nepodivíme, že je neexistují životopisy těch, co zklamali sami sebe a nic nedokázali.

Vždycky se říkalo, že budoucnost je v dětech. Platí to i nadále. Já děti nemám. Zažil jsem v manželství dvě a byly to ti nejhorší a nejzáludnější lidé na světě, jaké jsem kdy potkal. Věřím, že existují i jiné děti. Lepší, líp vedený, děti, které nemyslí jenom na sebe a nekoukají na sebe jako na bohy, jimž se lidé klaní a kteří mají vše povolené. Ale takových nevidím moc.

Dneska slavíme svým způsobem den, kdy začal boj slušnosti proti něčemu horšímu. Prý jsme vyhráli. Prý. Ale nevím, jakými zbraněmi. Někdy mám pocit, že to byly zbraně hromadného ničení. Vyhráli jsme, avšak nic po tom nezbylo. Anebo toho zbylo málo.

Nebudu tady čtenáře verbovat do dalšího boje slušnosti proti něčemu, čemukoli. To ani náhodou. Ani vlastně nevím, jak by se takový boj měl vést – a jestli by ho lidé neměli vést sami proti sobě.

Dostali jsme se do éry chaosu. Je kolem nás všude, nejen tady v naší zemi. Jak z toho ven, nevím. Je to boj na několik dalších generací. Ta naše je pouhé potencionální semínko. Nic víc. Sami se asi té spravedlnosti (o blahu už ani nemluvím) nedožijeme, ale můžeme si přát, aby se to povedlo alespoň potomkům. I když je to přání v oblasti sci-fi.

Dívám se kolem, poslouchám lidi, koukám na ně, snažím se je pochopit, někdy marně, snažím se diskutovat, snažím se s nimi žít, koukám, jak žijí oni, jak si myslí, co si mají myslet, koukám, jak dělají, co mají dělat. Tohle není boj na dvě tři generace. Hodně půjdu s málem na trh, když řeknu že tak na deset.

Jsem smutnej.