Střední škola celebriťácká

Nedávno jsem se náhodou dostal ke sledování televizního bulvárního pořadu (dostal jsem se k němu, jako k mnohému ostatnímu, prostě to dávali a já seděl u televize). Moje žena má podobné pořady ráda a s lehkostí znalce se pohybuje v tamějších jménech, profesích, vztazích, a jako správná ženská ví, co se kde šustne, protože nikdy neví, kdy se to bude hodit. Já z dění bulváru nevím takřka nic. Mně ke štěstí stačí, co se mi šustne v tramvaji, a jsem o něco šťastnější, když to není o mně.

Jsem zvyklý, že když se dívám na někoho v televizi a má mikrofon před obličejem, že se dole na obrazovce objeví dotyčného jméno a zařazení – člověku je hned je líp, že tenhle je zpěvák, tenhle zedník, tenhle montuje šroubky, poněvadž tuší, že dotyčný alespoň něco dělá a nikde se zbytečně necourá.

V bulvárním magazínu mě zaujala jedna přemejkapovaná slečna (nebo paní). Nezaujala mě tak barvitostí obličeje, jako právě oním titulkem dole na obrazovce. V pracovním zařazení měla napsáno: celebrita. Ptal jsem se hned ženy, co je tahle dáma zač a co dělá, protože její práce mi přišla nezvyklá. Moje žena, která všechno ví a zná, mi odpověděla, že tahle dáma dlouho dorážela na známější lidi, až jednoho ulovila a nechala si od něj udělat dítě – což je asi všechno, čím showbusinessu zazářila.

A já řekl, že na něco podobného by měly být školy. Alespoň střední, ale s tituly a pak mít před jménem na občance zkratku Celeb., aby bylo jasno.

Trochu jsem se pídil, jestli náhodou podobná škola už existuje (a jestli mě nechtějí), neboť když z medií uvážím, jak si celebrity žijí, klidně bych do toho šel a mnohé skousnul, což je cena za to, že nic neumíte, celkem vyhovující. A školu jsem našel. Krásná, vysoká, barevná, u vstupních dveří byl červený koberec a kolem něj mnoho fotografů, kteří budoucí hvězdy cvičí nebát se blesku a chovat se přirozeně. Zrovna šli studenti do školy, takže fotografové měli fušku.

Dalo se poznat, že se učení tady bere jako velmi vážná a prestižní záležitost, tudíž už při vstupu studenti nezaháleli. Cvičili pózy, slečny se nakláněly taky, aby jim vykouklo alespoň kus spodního prádla, někteří chlapci "nenápadně" s rukou v kalhotách masturbovali. Jakýsi student s delšími vlasy na jednoho fotografa močil, další se líbali a snažili se při tom tvářit, jako by to byla děsná náhoda a ani jeden nevěděl, co se to s nimi vlastně děje.

Zalezl jsem do jedné třídy a nenápadně si sednul do lavice v poslední řadě. Nevím jak vy, ale podle toho, jak se mi některé starší a vyučené celebrity prezentují, čekal bych, že ve třídě bude bordel – a podle toho, co jsem viděl venku na červeném koberci, bych tvrdil, že doslova, avšak mile mě překvapil klid, jaký ve třídě panoval. Studenti se bavili klidně, někteří si četli, další něco psali do sešitů.

A překvapení pokračovala. Studenti nedebatovali o nějakých pitomostech, jak bych očekával, nýbrž celkem rozumně rozebírali jakousi sociální studii a její uplatnění na ekonomiku budoucnosti. Nevědět kde jsem, vsadil bych dvacku, že jsem někde v intelektuálním kroužku, kde televize v životě nerozzáří obrazovku. Čtenáři četli vesměs kvalitní literaturu. Zahlédl jsem Hrozny hněvu, Iliadu, Vizitu od Branalda.

Zazvonilo a do třídy vstoupila profesorka v přiléhavém modelu, zvýrazňující její silikonové poprsí. Kroužek se rozpadl a čtenáři zaklapli knížky, uložili je do lavice a na pracovní plochu vynadali jiné. Co jsem viděl, většinou od Viewegha, Nesvadbové a AHA.

Nevím, jak se hodina jmenovala, ale můj název by byl: Na většího vola/krávu. Hned po prezentaci učitelka vyvolala slečnu ze třetí lavice (účastnici debatního kroužku) a na stupínku dostala jednoduchou otázku: Co jste dělala o víkendu?

Mám pocit, že podobnou otázku jsem dostal v šesté třídě, a jelikož tehdy moje verbální schopnosti nebyly na nejlepší úrovni, těch deset vět, co jsem dal do kupy, byl úspěch. Tady něco podobného nehrozilo. V debatě slečna excelovala skvělou slovní zásobou a výrazovými schopnostmi na úrovni mluvnice. Když někoho takového posloucháte, je to balzám, takže jsem se těšil, co slečna z jednoduché otázky stvoří za koncert.

Koncert se nekonal. Slečna kývla na učitelku a spustila projev jazykové úrovně podobné té neandrtálce, v níž ze sebe vysoukala, že byla s přítelem na večírku, že se opila, že pak pokračovala doma a že se těší na miminko. Na závěr ukázala prsa a kalhotky a profesorka ji s jedničkou posadila zpátky do lavice. Ostatní zkoušení dostali za jedna taky. Akorát chlapec s dlouhými vlasy (ten, co venku močil na fotografa), během štěkavého přednesu použil dvě souvětí a tu a tam správné mluvnické koncovky a dostal dvě mínus.

Pak byla přestávka. Trochu delší než obvykle. Chlapci se svlékli do půl těla a cvičili v malé posilovně. Děvčata zvracela na toaletě a snažila se vydávit zbytky snídaně.

Další hodinu se probírala filozofie lži. Podle ní, malá lež neublíží, a velká lež je jen několik malých, na sobě navrstvených, takže jaképak starosti. Na závěr hodiny měl každý ze studentů říci jednu pravdu a rázem ji dementovat a vytvořit zcela odlišnou alternativu. Všichni uspěli.

Přestávka -  posilovna – zvracení

Třetí hodina byla poučná. Slečny v ní rozebírali vlastní seminární práce, v nichž měly vylíčit výhody sbalení staršího muže a vykreslit možnosti, jak ho odloudit od manželky. Chlapci dělali něco podobného – ti řešili možnosti jak urvat partnerku staršímu manželovi a jak se připravit na vychovávání nevlastních jednoročních, dvouletých dětí.

Zvonek – činka – žaludeční šťávy.

Taky jsem musel na záchod (čurat, ne zvracet) a na chodbě jsem se ptal jedné slečny, proč tohle všechno podstupuje. Jestli by nebylo lepší zvolit nějakou snazší cestu. Slečna se na mě líbezně usmála a pak řekla, že chce být herečkou, a jestli vím o nějaké snazší cestě, ať pak dám vědět. Zahodila nažloutlý kapesník do koše a odcupitala do třídy. Něco na tom bylo. Pamatuju se, že když já jsem dělal zkoušky na FAMU a čekal na chodbičce, přihnal se tam mladík a předem se ptal, koho o komise máme? O té otázce se nedalo diskutovat, a bylo zřejmé, kam mladík míří. Všichni na chodbě jsme řekli, že nikoho.

"Tak to jste v hajzlu!" řekl mladík a odešel.

Měl pravdu. Nikoho z chodbičky nás ten rok na studia nevzali, mladíka ano. Dneska má za sebou tři spolupráce k strašlivým filmům, a přesto slibnou kariéru pořád před sebou – jelikož tam někoho má. Já řídím tramvaj (a nikdy neopominu říct, jenom kvůli rodičům, ale to je jiná kapitola).

Potom jsem šel domů. Ne že by mě další hodiny nezajímaly. Za návštěvu by jistě stála ta, kde se přednášelo, že jako celebrita mám větší cenu než lékař nebo hasič. Ale všeho moc škodí a život bulvár není – je spíš smutné drama, alespoň z mého pohledu (dřív jsem myslel na tragikomedii, ale do smíchu mi poslední dobou moc není).

Pak v televizi běžela Nemocnice na kraji města a žena se ptala, čím to je, že tihle herci to hraní umí líp než ti současní mladí. Odpověď by klidně zabrala celé hodiny, ale je to jednoduché, zvlášť když si vzpomenu na blinkající studentku. Je velký rozdíl, jestli někdo něco dělá mozkem, nebo srdcem.