Srážku s cyklistou chodec bez zdravotní újmy nezažije

Je už hezky, teplo, je načase některé věci připomenout, aby si někteří nemysleli, že se na ně zapomnělo nebo že se změnily poměry a můžou už všechno.

Zapomene na ty trapné chvíle, kdy se někdo snažil vnutit nesmyslnou vzdálenost a dát cyklistům do ruky-kola argument, s nímž by se hájili, když by sami zavinili nehodu. Podle jeho logiky mi nikdo nevymluví, že ho vymyslel cyklista nenávidějící jinou dopravu.

Zapomeneme také na slova o demokracii a svobodě ducha a v následujících odstavcích si připomeneme smutnou pravdu, že díky několika málo nevychovaným jedincům trpí celá komunita a jiná komunita se na ni jako na celek dívá skrze prsty, případně přes polohu prstů těsně stisknutých k sobě a v kloubech stočených, což je poloha zvaná „na pěst“.

Pro začátek příklad, u něhož jsem byl svědkem. Podotýkám, že se udál na chodníku, nikoli na stezce, na níž se cyklisté a chodci potkávají.

Chodník a na něm chodec. Jde si, jak tak někdy chodci na chodníku dělají. K chodci se však se řítí mladík na BMX kole. V obličeji cvočky, na lebce nějaký ten dred, na kůži tetování neznámého umělce, který předběhl dobu – a řach. Rána, jako by chodec po ní měl vylétnout do vzduchu. Chodec ale ne přímo proletěl vzduchem, spíš se v něm prohnul směrem dozadu a hlavou padl na chodník. Netvrdím, že slyším, jak něco prasklo, ale stalo se to, protože krev z hlavy se vyvalila na chodník z rány jako by v jedné velké vlně a pak „pouze“ tekla. Mladík na kole udržel při nárazu balanc a zastaví po čtyřech metrech. Ohlédne se a jenom se dívá. Pak se podívá před sebe, zapře se na šlapkách a zabere. Vjede z chodníku do vozovky, chvilku jede v protisměru, auta na něj troubí, pak se přesune do druhého směru a jede, seč mu síly stačí směrem k Vysočanům, tam co je most přes Rokytku.

Co vím, nikdy ho nechytili – a nevím, jestli se povalený pán uzdravil. Takové případy někdy prostě vyšumí.

A teď něco jiného. Opět chodník, ne stezka.

 Chodec, vlastně dva. Mladík a holka, věk tak dvacet let – na mladíkovi je vidět, že posiluje a baví ho to. Za nimi na chodníku jede na kole taky mladík – ten na pohled neposiluje. Na zádech má zelenou krabici. (Tutéž krabici, kterou mi jiný muž včera vtisknul na eskalátoru do tváře, i když jsem stál tři schody níže.) Mladík na kole na dvojici zazvoní, a tím spustí zvláštní sled pohybů, které nebýt na ulici, ale ve vodě, daly by se považovat za synchronizaci akvabel.  

Mladík na kole zazvoní a dívka sebou trhne do strany. Zrcadlovým pohybem trhne i partner vedle ní. Dívka cukne rukou, jako by chtěla zamávat publiku – partner udělá pohyb, který už ale není tak totožný. Tím pohybem, a zvláště loktem, udeří mladíka na kole do obličeje. Tou ranou z něj udělá chodce, neboť kolo chvilku pokračuje bez jezdce, který nyní zůstal trochu vzadu. Když mladík na kole bez kola dopadnul na zem, objevil se v něm bojový duch a vyskočil jako bodnutý vosou a začala se naparovat jako zápasník před zápasem. Ne však dlouho. Okem si poměřil paže svoje a paže mladíkovy a poté namísto boje začal fňukat a vykřikovat, že byl napadený.

V tomto případě se řešení objevilo. Přivolaná hlídka policie (ne už tak sanitka, co mladíka ošetřila) rozhodla, že vina je na straně cyklisty, který svou jízdou na místě, kde neměl co dělat, ohrožoval chodce, přičemž úder mladíka se dal považovat za nešťastnou náhodu zformovanou úlekem. Taky to mohla být nutná obrana, ale tak daleko se v jednání na místě účastníci nedostali. Přestože cyklista ukázal celou plejádu hereckých schopností, podle mého ani při dalším jednání (pokud nějaké vůbec bylo) v roli napadeného neuspěl.

Není tajemstvím, že lidé jsou rok od roku agresivnější. Já to z pohledu řidiče MHD ve zkratce popisuji takto: Kdo před lety mlčel, bude dneska nadávat – kdo před lety nadával, tak vás dneska praští – kdo vás kdysi praštil, tak je možný, že dneska sedí za zabití.

Sleduju lidi dvě desítky let skoro každý den a vím, že za poslední dva roky agresivita lidí nestoupla v očekávané výši, jak se zvyšovala pravidelnou úměrou každým rokem, ale co hůř přímo vyskočila a útočnost a často už i s brutální tečkou se dostala na program běžného dne.

Pokud se vrátím k tématu chodec-cyklista, vidím na tvářích obou, jak by toho druhého násilným způsobem rádi pošťouchli. Opět zopakuji, že to není případ každého, a jde o malé skupinky lidí na obou stranách, ale i tak je na těch několika tvářích vidět, že ze strany cyklisty na chodníku mu je fuk, jestli chodce porazí a zraní ho, a na druhé straně, jak je na některých chodcích znát, že ublížení v podobě cyklistova sražení není pro ně tolik špatný nápad, který by navíc mohl výrazně zlepšit jednomu z nich den.

Řešení, jak tomu předcházet, je až dětinsky prosté. Když každý bude na místě, kde má být, bude vše v pořádku. V tomto ohledu budu více apelovat na moudrost cyklistů, jelikož ve vozovce se chodců schválně motá o poznání méně než kol na chodníku a je více pravděpodobné, že kolo je pro něčí zranění více vhodnější než nákupní taška nebo hůl na podepření.

Inu, začíná léto, a tak uvidíme.

Ještě si neodpustím jeden vzkaz cyklistům rodičům, kteří se svými dětmi vyrazili na vyjížďku. Neučte je porušovat jízdou na chodníku obecná silniční pravidla tak brzy. Počkejte nějaký čas, až je budou porušovat samy – alespoň to nebudou jednoho dne svádět na Vás. A je jedno, jestli budou ujíždět jako zbabělci nebo si budou držet krvácející nos.