Sobotní podvečer plná žaludeční nevolnosti, Becherovky a sviní (Svozilovi 4)

Do Zvonaly přišel večer a Svozilovi si vyrazili do hostince u autobusové zastávky. Oproti očekávání klidného večera ve společnosti několika sousedů, s nimiž netřeba se ani bavit, na dvorku za hostincem probíhala vesnická pouť.

Přesně taková, jaká se odehrává v malém měřítku, a zvláště ve večerních hodinách, kdy se spíš počítá se zábavou pro dospělé než pro děti. Třebaže na plácku se nafukoval skákací hrad a děti se tlačily u stolku s věčným žužu s nekonečným datem spotřeby, bylo vidět, že zábava myslí víc na dospělé se svým spíše tekutějším sortimentem.

Václavovi se ani do hospody nechtělo. Včerejšek strávil na zahradě u souseda Adámka, kde se slavil konec školního roku s odměnou pečeného buřta a sudového piva malého pivovaru. Název moku nebyl důležitý, avšak samotné jeho pojmenování evokovalo možnost, že konzument skončí ležet na "rohožce".

Václav Svozil na rohožce neskončil. Skončil v objetí souseda Adámka, připomínající spíše objetí milenecké nežli opilecké. Za potencionální nevěru byl tedy druhý den potrestán výplachem duše přes zadní otvor.

Vlasta Svozilová, jeho to svůdná žena tělem i myslí, byť nemajíc k alkoholu žádné nepřátelské myšlenky, a hravě jej zvládající i ve společnosti užívaných antipsychotik, svým ženským instinktem seznala, že pivo nebude nejlepším společníkem na Neurol, případně na pozdější Hypnogen, a raději se pouze na společnost okolo usmívala se sklenkou nealka. Prášky i tak udělaly své a vše viděné se zalilo do jemně mlžných barev s převažující nachovou a modrou.

Dětem stačil buřt a limonáda. Nic nevadilo, že rozdělaný oheň za zahradou u pole hořel spíše pomocí zahradní odpadu, jehož se mladá paní Adámková potřebovala zbavit, díky čemuž buřty dostaly zvláštní vůni a chuť a staly se jakýmsi reklamním předmětem na pohádky Tisíce a jedné noci ze vzdálených světů.

Druhý den pán domu zahájil vlastní osobitou léčbu. Když mu nepomohla káva, stejně tak malinový řez, rozhodl se pro těžký kalibr špaget s vepřovou panenkou, čímž sám sebe dostal do fáze, že odpoledne nebyl schopný přijet pro Libora na Černý most, kde brigádničil ve fast foodovém zařízení. Sám sebe omlouval tím, že jeho stav není chybou jeho, nýbrž jeho ženy.

Vlasta se ani nesnažila položit si otázku proč, a raději projevila přání večerního posezení v restauraci, neboť nehodlala po sté a víckrát jenom tak v sobotu sedět na zahradě, grilovat, nechat se žrát komáry a od sousedů poslouchat hádky, počínající nehledě na pohlaví aktéru slovem – Typičo.

Václav svolil. Sám měl představu spíše procházky nežli vysedávání – a jak sám z toalety pronesl, co by pro rodinu neudělal.

Takže hospoda:

"Svině!" řekla Penelopa, aniž měla něco zlého v úmyslu.

Jednoduše si tohle slovo ve svých jedenácti letech oblíbila – což znamenalo, že ho bude hojně používat v následujících dvou dnech. Jednak jí hezky znělo a taky ji za něj nikdo nekáral. Našla rovnováhu mezi dětinskostí a pohlavkem.

"Jé támhle je Ivana," řekla. "To je taky svině!"

Vlastě slovník nevadil a prohlížela si jídelní lístek. Václav se kroutil a několikrát si pohladil břicho, aby ukázal, že živiteli je špatně, a žádá potěchu. Penelopa nereagovala a hodila na dvě strany další dvě svině, patnáctiletý Libor se pohupoval na vratké lavici a sledoval šum okolo. Zvláště dívky ve věkové skupině 15–49 let.

"Nic jíst nebudeš!" řekl Václav a zaskučel.

Vlasta se na něj udiveně podívala. Stejně jako Penelopa, která už byla u druhé položky lístku.

"A proč jako?" zeptala se Vlasta.

"Jo, jako proč?" přidala se Penelopa.

"No prostě nebudeš!" řekl Václav a jako by rty zabublal. V překladu říkal, že jelikož je jemu mu špatně, nikdo jíst nebude.

"Ty si měl špagety, na mě nic nezbylo!" řekla Vlasta.

"To ano, ale mě je špatně!"

Vlasta zakroutila očima a zacukala hlavou. "Dám si smažák!"

"Já taky," řekla Penelopa.

"TY si ale nic nedáš?!" zeptal se otec syna a ten na něj vzhlédnul trochu plachým pohledem. Otázka jako by zanikla ve vykřičníku. Hrálo se o všechno. Alespoň jeden musel s živitelem držet.

"Ne!"

Otec si v hlavě oddychl a vydechl. Podíval se na ženu s vítězným pohledem dobyvatele vracejícího se z Everestu, plus ža má žaludeční potíže.

Další průběh nebyl tak zajímavý jako konec. Když paní Vlasta dopíjela pátou Becherovku a na manžela se zatvářila pohledem, že zvládne i další, Václav velel k odchodu a začal se shánět po zbytku rodiny.

Libora našel nedaleko opřeného o strom, jak se usmívá na výstřih zcela opilé asi padesátileté dámy opřené zády o něco níže pod ním s jasným úmyslem (u Libora, ne u dámy) něco velkého poprvé zažít. Penelopa mladším dětem, jejichž rodiče hladily hlavou stůl vedle, vysvětlovala, že všichni jsou svině.

Než stačila rodina zaplatit, korunu situaci nasadil opilý soused Malič, u něhož nikdy nic nebylo jisté, a který Václava počastoval lišáckým úsměvem a posléze i zmínkou, že slyšel, co se včera pozdě u Adámka dělo.

Malič v nestřeženém Václavově okamžiku pohladil roztřesenými prsty jeho hrudník a spiklenecky pronesl:

"Tak ty mi zahejbáš, kocourku!?"

To stačilo.

Nedbaje na žaludeční potíže, které se jako by kouzlem vyléčily šokem s genderově vyváženém rozhovoru, popadl Václav členy své rodiny a rychlejším krokem odcházel k domovu.

Závěrečný výstup však patřil Vlastě.

Po příchodu domů bylo potřeba odblokovat bezpečnostní systém zadáním kódu. Vlasta mačkala tak dlouho, že nejen dům odblokovala, nýbrž i prozatím neznámou technikou přepsala zdrojový kód, po čemž tomto zásahu začal dům sám za sebe myslet.

Ale o tom až někdy příště.