Šlapala celou Ulici

Nedorozumění – jistě je znáte taky. Jsou součástí běžných životů a mají neobyčejnou moc. Dokáží změnit situaci k dobrému, nebo k horšímu. Někdy Vám i zničit kariéru.

Jdete takhle na polední kávu do malé cukrárny a sotva otevřete dveře, zavalí Vás burácivý smích přítomných žen (muži nedorazili) a evidentně dobrá nálada spokojeného prostředí. Cukrárny jsou takové samy o sobě – nemají důvod Vás nervovat jako třeba média. Chtějí pouze Vaši spokojenost.

A tak jsem vplul o toho prostředí, v němž kromě vůně čokolády a kávy burácel smích, jako by ani nešlo o cukrárnu, ale spíš o zábavní park nebo sál stand-up komedie s účinkujícími, kteří mají na rozdíl od jiných na výsluní skutečně talent. A jak jsem viděl a slyšel, někdo ten talent skutečně měl – a navíc dokázal do své show zapojit celé obecenstvo.

Vtipy jsou různé. Ani se vlastně nedělí na dobré a špatné, spíš na vhodné a nevhodné – a ta vhodnost či opak taky záleží na posluchači, podle hesla, že každý zboží si svého kupce najde. Lascivní vtipy jsou na tom o něco lépe – snadno se prodávají – zájemci se vždycky najdou, třeba i anonymně z řad jinak puritánsky smýšlejících občanů.

Chudinka prodavačka ve volné chvilce v dobré víře ve zdraví národa mluvila o svých cvičebních návycích a na otázku, jak dlouho třeba jezdí na rotopedu, odpověděla.

Jelikož Vy jste, mí milí čtenáři, vnímaví, jistě už víte, co chudinka odpověděla. Kdo není (takoví tu jistě nejsou), si znovu přečte název tohoto příspěvku.

"Cože?" vyprskla kávu jakási paní v rohu, která se věnovala svému počítači a rozhovoru jiných nevěnovala do teď pozornost.

Její synapse propojil kód ze slyšených slov a možná i představivost či vzpomínky ze studií – a nedorozumění bylo na světě.

Stačilo k němu ani ne tak ta věta jako spíš ono cože? A jméno jednoho nekonečného seriálu.

Další dámy vyprskly a chudinka komička se začervenala a vysvětlování už lavinu nezastavilo. Začala se valit dalšími doplňujícími větami:

"Proč ne, je to práce na čerstvým vzduchu a pozná se hodně zajímavých lidí!"

"A kde? Jedeš tady jen tu krátkou, nebo si troufneš i na Sokolovskou!"

"Ale to už pak nemusíš cvičit, že jo?"

"No to se hubne samo!"

Řeknu Vám, dlouho jsem si ve svém životě myslel, že ženy jsou stvoření jemná a víc taková… no… slušná. Že je to doména mužů, aby byli…, no…, nechutní a slizcí, byť pouze mluvou.

(I když jsem na vlastní uši a nos vnímal chlapa, který na otázku, proč tak páchne, odpověděl, že každý správný chlap musí smrdět, i kdyby si měl dát do kapsy hovno.)

Není to o těch jemných ženách pravda – jsou mazané – ony umí být všechno najednou (to jsem ale objevil Ameriku, co), ale jak jsem seznal v oné cukrárně, umí do jiných úrovní chování přecházet ladně a zcela automaticky.

"No ale dělá ti to evidentně dobře!"

"Aby ne, taková procházka."

Hovor o redukci vzal za své a najelo se na téma očividně dámám u dortů a kávy bližší.

Až jsem se divil, jak s jednou jedinou větu dokáží ženy operovat tak dlouho. Smály se, až se šlehačka na korpusech klepala a želé úplně odběhlo někam do rohu. Přidávaly se další a další teorie a chudinka komička se už ani nesnažila cokoli vyvracet.

Ale každá legrace musí jednou skončit a ženy si utřely od smíchu uslzené oči a obraly drobky z halenek žen sedících naproti.

Skoro to vypadalo, že už se téma vrátí do normálu, ale znáte to, když něco jede, nezastavíte to jen tak lehce.

Do prodejny vešel z výrobny cukrář a jen tak mimochodem se chudinky prodavačky zeptal, jak jí dneska jdou koule?

Šlehačka popadala a želé jsme už nedohonili.