Povídám si lidmi žijícími po světě a dovídám se hodně nejen o vnímání války na Ukrajině, o vedení politiky našeho státu, ale nejvíc o nás samých, a není to hezké poslouchání. Mají nás tak trochu za kašpárky. A kdo koho ne, že?
Pokud Vás tohle zjištění šokuje, pravděpodobně patříte mezi ty občany, kteří jsou se současnou situací v naší zemi spokojeni se vším všudy, a jestli tomu tak je, napište mi prosím do mailu, čím se za spokojené považujete a jaké jsou body Vaší spokojenosti. Rád bych o tom napsal článek.
Kamarádka z Austrálie nechápe, jak můžeme mít tak vstřícnou zahraniční politiku, aniž bychom měli vlastní národní hrdost. Když jsem se ptal, jak se taková národní hrdost projevuje – odpověděla mi, že jejím znakem je třeba při snaze pomoci cizinci nikdy se nesnažit mluvit jeho řečí.
„Je to jeho věc, že on neumí tu moji!“ říkala mi a já odvětil, že se třeba snažíme mu to u nás ulehčit.
„Ale vy mu nic neulehčujete,“ řekla Australanka. „Vy ani nemáte právo mu nic ulehčovat. On sám se musí snažit, aby Vám ukázal, že děkuje za pomoc. Ne vás zneužíval. Třeba jenom tím, že se nebude učit vaši řeč!“
Američanka vnímala věci trochu jinak. Je potomkem českých rodičů a mluví a píše krásnou češtinou s novými slovíčky. Válku na Ukrajině vnímá asi jako každý, kdo je více tisíc mil od centra dění, což jsem chápal, jelikož my jsme se taky začali starat o válku, až když udeřila ve velkém vedle, zatímco anexi Krymu jsme brali v konečném součtu i přes prvotní rozhořčení jako spíše politování hodnou situaci, s níž si ale Ukrajina nebo Rusko poradí.
Četla však některá diskuzní fóra a divila se, jak jsme Češi nasadili bojového ducha a hned začali automaticky soudit, kdo a jak je pro ruský a kdo není, a že jsme mezi tím určili velmi ostrou hranici, aniž bychom uvažovali, co nám přinese.
Docela jí zajímaly události ohledně odebírání četného občanství Rusům. Jak to prý chodí? Divila se, že na odebrání může stačit pouze možnost, že dotyčný nebo dotyčný (ona napsala „oněj“) mohou projevovat Rusku sympatie. Taky říkala, že USA je na tom tak, že když jde někam do konfliktu má většinou až sedmdesát procentní podporu občanů a na těch třicet se dívají lidi skrze prsty. Samozřejmě většina neřeší, jestli USA jdou někam právem, nebo ne. Takhle to u nich nechodí.
Debata s Američankou mě zajímala a říkal jsem, že možná to je všechno o tom, jak jsme vychovávaní, a ona řekla, že to tím určitě je. Že jsme jako dva národy na dvou stranách spektra, kde oba konce jsou extrém.
Příklad:
Dva otcové, jeden je Američan, druhý Čech, oba mají malé synky a oba začnou trénovat hokej.
Americké dítě se sotva dopajdá na bruslích k puku, vypadá jako tučňák, zamíří, vystřelí, při střele upadne, puk se ani netrefí do brány – americký otec však jásá a je nadšený, že dítě vystřelilo. Volá:
„Nevadí, nevadí! Úžasná střela synku! Vystřelil si, to je důležitý.“
Dítě má radost a otec ho objímá a cítí se jako král.
„Já tě miluju, synku. Budeš nejlepší. Uvidíš!“
Div ho nenese na ramenou.
Pak se pajdá k puku české dítě - zamíří, vystřelí, upadne, netrefí bránu jako to americké. Otec Čech složí tvář do dlaní a říká si pro sebe:
„Ježísi Kriste, ten je blbej. Vůbec se netrefil, a ještě upadnul. To není možný. Ten nemůže být můj. Prostě nemůže.“
Pak se podívá na syna a ukazuje mu, aby se z toho ledu okamžitě odplazil a styděl se, že vůbec na ten led chodil.
„Dělej, vypadni odtamtud! Proboha. Tak se aspoň plaz, když se na tom neudržíš. Hlavně znovu nepadej.“
Český otec se rozhlíží, kdo po něm z jiných otců kouká, a pokud se některý z nich bude usmívat, je to jenom proto, že se mu vysmívá za nemožný dítě. Ale to není chyba jeho, nýbrž manželky. Oni jsou v rodině všichni v pořádku a šikovný, takže po něm to nemá.
Říkal jsem Američance, že tahle americká výchova už je i u nás taky. Ona, že je to možné, ale nikdy nebude fungovat. Je to stejné, jako že nikdy nebude americký sen funkční mimo USA.
Máte mít svoje sny a svoji výchovu – řekla mi. Nic nemáte kopírovat. Pak vznikají „mixleši“.
A něco na tom je.
