Schováváme na svém území dezertéry?

Zvláštní otázka, ale aby po prohlášení pana prezidenta Zelenského o zákazu odchodu ukrajinských mužů v branném věku ze země brzy nezazněla a s ní se neobjevily další pochybnosti spojené s přijímáním uprchlíků.

Už jsem napsal dříve, že chápu, jak moc se pan prezident cítí ve svém boji osamocený. Třebaže svět posílá pomoc vojenskou a humanitární, stará se o uprchlíky a díky tomu se řeší hromada problémů s tím spojenými – každou válku rozhoduje nejen síla, ale hlavně dobyté území právě tou silou obsazené. To platilo vždycky a mnohé bitvy a války dávají starému pravidlu za pravdu.

Příklad za všechny – válka ve Vietnamu, rok 1965 a bitva v údolí la Drang. Američani ji vyhodnotili jako vítěznou, protože měli menší ztráty než nepřítel, a navíc dobyli kopec v džungli. Pak se stáhli a už se nevrátili. Kopec si vzali Vietnamci zpátky bez boje o několik týdnů později.

Než budu pokračovat, ještě vám řeknu, že nikomu normálnímu se do války nechce. Do války lidé chodí, že musí. Že jim to někdo přikáže – rozkaz, povolávací rozkaz, svědomí, neochota k hanbě – ale nikdo normální se jen tak nezvedne a neřekne: „Já jdu, já se tam dokonce těším!“ To dělají mladiství, kteří nemají rozum, nebo ti, kteří se chtějí za něco nepříteli pomstít, což samo o sobě také už není svobodná vůle.

Prezident Ukrajiny potřebuje lidi, nejlépe svoje lidi, a ví moc dobře, že mnohým se do války nechce. Jeho prohlášení je důkazem, že opravdu ví, jak se věci mají a lidi mu dochází.

Jelikož je nemá, je naštvaný, a není se co divit, že už dříve dělal kroky, aby svět burcoval, jako třeba zdražováním ceny tranzitu plynu, případně uvádění možnosti omezení dodávek vedoucích přes jeho území.

Nedivil bych se, kdyby dalším krokem byla výzva okolním státům, aby ukrajinské muže v branném věku na jejich území poslali okamžitě zpátky, a to i pod pohrůžkou, že nesplnění se bude brát jako akt pomoci Rusku, to jest jako válečný akt proti Ukrajině.

To by mě zajímalo, jak by se tohle řešilo. Já by k podobné výzvě přistupovaly naše orgány.

Nebudeme si nic nalhávat, tady u nás je těch pro válku vhodných Ukrajinců dost, a jsou tady jenom proto, že tu už byli někteří před válkou a do války nechtějí, čemuž rozumím, já bych tam nechtěl taky.

Slyšel jsem zvláštní názor, takový český – první jeho polovina byla o tom, jak se vlastně díky nim tady u nás ještě něco staví, a druhým dechem dotyčný dodal, ale jací že to jsou hrdinové, když ani nejdou své zemi na pomoc.

Myslím si, že ten názor o tom všem kolem vypovídá hodně.

Já se obávám, že pokud by pan Zelenskyj někdy podobnou výzvu do světa poslal, nějak se nesetká s pochopením. Je to možná pro někoho smutné, ale je to tak. Člověk někdy něco nechce.

Napsal jsem výše, že bych do té války taky nechtěl. Možná kvůli tomu rozdílu, jak válku vnímám na rozdíl od těch, co hrdinně vykřikují od počítače, jak by oni šli bojovat s radostí – a na oslavu svého skvělého mínění o sobě si otevřou dalšího lahváče. Já vidím válku trochu jinak. Dokonce si pamatuju, že mnoho mnoho let nazpátek při příležitosti premiéry filmu z Druhé světové války začínajícím Dnem D v Normandii se mě ptali, co bych jako voják udělal prvního, když bych se při vylodění v plné palbě dostal na pláž.

Odpověděl jsem po pravdě.

„Posral bych se strachy!“