Šátky, víra a pak bude svatá válka.

A víte, že jsem nevěděl, jestli se ve slově "svatá" nepíše velké S? Ale podíval jsem se po různých odkazech a údajně malé, takže doufám, že nějakého hodného muslima neurazím a on mi ryze pro moje dobro neušmikne koule, nezavolá hua hua, a pro sichr mi ještě nezabije příbuzenstvo a rybičky.

Avšak k šátkům. Dneska je toho plný internet a zprávy, které tak trochu připomínají zpravodajské hlášení o válečném stavu, kdy jedna strana (my – Evropani) jsme ti špatní a zlí, zatímco ti druzí (hua hua šmik) jsou dobrota sama a myslí to ss námi dobře.

Někdy mám pocit, že některá média, respektive reportéři, začínají pro jistotu hrát na druhou stranu, co kdyby se to přeci jen v Evropě otočilo, a záměrně vypouští některá fakta a zprávu o zahalených studentkách okleští o údaje, jako že se odmítají učit o spisovatelích židovského původu či se nechtějí dotýkat mužských pacientů – a ve výsledku zůstane zpráva o zlé republice, která nepřeje svobodu jiným a sama se chová jako… jako… Hitler. Nebo jako ten zlý decepticon Megatron z Transformerů – jim je to fuk, zlo jako zlo a přirovnání nehrají roli.

A přece o šátky tady vůbec nejde. Alespoň podle mého. Kauza šátků se řeší po evropských státech několik let, a skoro to vypadá, jako by naší muslimští "přátelé" sondovali, kam až můžou zajít a co si můžou dovolit, než se někdo z místních naštve a hodí kamenem, protože v tomhle případě bude opravdu bez viny.

Každý se rodíme pro něco. Já třeba pro literaturu nebo pro blaho cestujících v tramvajových linkách, avšak tihle muslimové pouze pro válku. Klidně mě opravte, pokud si myslíte, že to není pravda. Podle mého jejich způsob života a učení je ve skrze stálý válečný stav, a na jejich milé úsměvy a povídání o míru a symbióze na téhle zemi nevsadím ani kačku.

Pravda, křesťanství taky nemělo na růžích ustláno a ve jménu Boha se taky vedly války a krev tekla proudem, ale doba se mění a až na pár výstřelků tu a tam v podobě osamělých radikálů (každému občas šibne) se křesťanství dostalo do klidnějších vod a silně pochybuju, že hodný pan farář někde támhle na vesnici zničehonic vezme kalašnikova a půjde vystřílet půlku vesnice, poněvadž tam bydlí i nevěřící, co nechodí do kostela. U muslimů si tak jistý nejsem, a nebudu.

Tohle už jsem tu jednou psal, ale zopakuji to: Kdysi jsem četl určité dodatky ke Koránu a v nich se psalo, že matky mají být šťastné, když jejich děti zemřou pro věc víry. Slovo šťastný je v tomhle případě ohavnost. Můžou být hrdé, smutné, zlomené, pyšné – ale sakra ne nikdy šťastné, když jejich dítě, o něž se staraly a vychovávaly je, najednou po výbuchu bomby leží támhle a támhle a kousek ještě támhle. Lidem, kteří tohle dokážou vymyslet a ještě vnucovat lidem nejde věřit ani dobrý den.

Natož něco o šátcích. Prostě jen provokují a čekají, kdy se konečně dočkají a budou moci reagovat na naši nespokojenost prvními útoky a válkou, jež je pro ně, jak jsem podotknul, alfou a omegou jejich bytí.

A pak to bude dlouhá válka, protože oni neumějí hrát fér a budou dost umírat nevinní, jelikož oni mají hodnoty někde jinde, takže malý velký, žena muž dítě, půjde to všechno do jednoho pytle, který by podle jejich přání měl udělat bum.

Možná se pak dostaneme ještě jinam a konflikt se promění na něco jiného, na rozbořené domy, na jednotky vojáků a dobrovolníků, na střelbu v ulicích, na příkazy k přesunu, na křik a pláč. A kde pak budu já, to opravdu nevím. Nerad bych se té války skutečně ve své rodné zemi dožil, a pokud budu muset, doufám, že budu v jednotce dobrovolníku společně s Kudličkou, Smutným, Procházkou a Boháčkem. Sakra, my budeme ale parta. Ale o nich snad už příště.