Nevím, jak Vám za mala, ale mně maminka varovala, že když půjdu tam, kde nemám co pohledávat, může si mě někdo vzít. Ne příšera nebo monstrum, nýbrž "zlí lidé".
Děti jsou dneska někde jinde – a mně se zdá, že úplně mimo moje zorné pole logiky – a jak zjišťuju, role jako by se obrátily a jsou to děti, kdo v dospělých vyvolávají záchvaty a paniky, a jsou to tedy oni, kdo se má najednou na pozoru.
Znám jednu rodinu, budeme jí říkat třeba Svozilovi. Bydlí kousek za Prahou v rodinném domku a jsou rodinou jako vystřiženou z amerických filmů z období devadesátek minulého století. Táta, máma, syn, dcera. Občas nějaké zvíře. Oni čtyřicet plus, děti: kluk patnáct, holka jedenáct.
Jsou skutečnými kopiemi svých předloh z rodinných představ, třebaže každý z nich je něčím zvláštní, čím se od normálu liší – čímž pak v konečném součtu celá rodina působí jako zvláštnost na pomezí normálu a čistého šílenství.
O těch dospělých netřeba moc mluvit. Dneska jde o děti. Snad postačí Vás naťuknout, že matka Vlasta je sama k sobě upřímná a ví, že některé věci nejde vyřešit bez pomoci svých osobních rituálů jako je třeba večerní (někdy odpolední) sklenička či dvě, vína, rituál čas od času pomoci spánku půlkou Stilnoxu nebo Dormica, a rovněž rituál dobrého načasování slovního spojení, že jí je něco jedno.
Václav má taky své rituály. Pokud chce muž a otec přežít rodinný život, sám sebe spravedlivě rozdělí pro ni (výdělek peněz) a pro sebe (koníčky). Obdobně spravedlivě rozdělí i pohled na své potomky – a to tak, že je přeci každýmu blbečkovi pod sluncem jasný, že to dobré v nich mají po něm, zatímco to špatné po matce. A co na to Vlasta? – je jí to jedno.
Syn Libor je typický netypický teenager zajatý v dnešní době. Neznám jiného, který by se cítil jinak (i v době minulé i budoucí). Chápe věci po svém, a jeho zvýšená inteligence nejde zrovna ruku v ruce s empatiemi vůči druhým, a hlavně těm nejbližším. Jako by ho pořád štvalo, že se doba kolem něj spikla a nechce mu nic dát zadarmo jako všem těm jiným teenagerům kolem, které vídá na videích sociálních sítí a v televizi.
O Penelopce stačí říct, že je jí jedenáct. To stačí. A komu ne, tak přihodím, že krom netypického jména, které jí vadí, co otevře oči, se cítí oproti jiným členům rodiny jiná. Aby taky ne. Jako jediná má zrzavé vlasy a na všech společných fotkách vypadá jako zvláštní usměvavý skřítek, který jako by se na fotku spíše připletl, než by na ni patřil či byl pozván.
"Mamíííí, proč jsem jiná?" ptá se a máma odpoví:
"To ti vysvětlí táta!"
Jednou tomu snad dojde.
Dneska má však Penelopa úplně jiné starosti. Ve škole se roznesla zpráva, že po jejich okolí jezdí dodávka a krade děti. Šlo zcela jistě o reakci na zprávu v TV o unesené holčičce. Že se nakonec našla na letišti, už pro fámu nehrálo žádnou roli – už byla ze řetězu a běsnila.
"Mami," říkala nejprve do telefonu. "Kolem jezdí dodávka a krade děti. Bojím se. Dělej něco!"
Penelopa o strachu věděla své, a to své již taky dokázala přetavit do moudra, jehož se hodlala držet zuby nehty: Když jsem byla malá, bála jsem se malejch pejsků. Teď jsem větší a už se bojim úplně všeho.
Matka ji telefonicky uklidňovala, že jí žádné nebezpečí nehrozí – ačkoli si uvědomila, že před dvěma dny viděla ve vedlejší ulici zaparkovanou dodávku, kterou tam nikdy před tím nepotkala. Byla modrá, nebo zelená, snaží si vzpomenout. Jedno jí to není.
Pro jistotu se se svým podezřením hned telefonicky spojí s manželem. Ten si myslí, že dětský strach je ukázkou negativních vlastností přijatých po matce, a proto jen suše odpoví, že Penelopa se únosu bát nemusí, že za poslední dva roky notně přibrala a nikdo jí neunese.
Má svým způsobem pravdu, ovšem takovou, jakou matky nezajímají. Penelopa je na 95,5 % vegetariánkou (jak spočítal její bratr), což nijak nevylučuje konzumaci cukru v jeho nejrůznější podobě. Polovina narozeninové bonboniéry umí chutnat v narozeninový den stejně jako ta druhá v den následující.
Vlasta tenhle názor od manžela slyšet nepotřebovala. Raději by si poslechla moudro o tom, jak média blbnou děti, a navíc je dělají zlomyslnějšími – a ještě potom dokáží pak vystrašit rodiče. Tohoto názoru se však od manžela nedočkala. Navíc zmínka o elektrickém tahači do útrob vozu ji víceméně rozzuřila a vyvolala v ní naprosto jasnou představu v podobě lahve se jménem Cabernet Sauvignon.
"Mamí, já se pořád bojím!" dozvěděla se Vlasta z dalšího telefonátu.
"Jestli máš strach, drž se doma Libora!"
Zcela logický nápad zapojit do útěchy staršího bratra se neukázal jako dobrý. Libor přítomnost své sestry v životě vnímal jako výsledek nevydařeného experimentu. Dříve s Penelopou byla legrace a ona sama se dala smysluplně využít. Dalo se o ní třeba opřít prkno, když jste potřebovali skočit si s kolem. Nebo ji v rámci experimentu o výdrži lidského organismu na extrém zabalit do více dek, případně uzavřít do lednice.
Penelopa seděla před dveřmi bratrova pokoje, neboť ten ji odmítal pustit dovnitř, ale dovolil jí sedět poblíž. Občas dveře otevřel a zklamaně pronesl:
"Pořád nic? Pořád Tě nikdo neusnesl?" Úsměv. "Nevadí. Počkáme!"
Penelopa to snášela s trpělivostí. Zaváhala víc, když jí bratr položil otázku, zdali tuší, proč jí máma lže o tom, že se jí nic nestane?
Nevěděla.
"Protože ti nechce říct, co ti pak v tý dodávce udělaj!"
Pak už nebylo třeba říkat cokoli víc.
+++++
Tu noc se nevyspali. V časopisech obrázky spících rodin na jedné posteli vypadají poeticky. Všichni se ze spánku usmívají a pravděpodobně se ráno všichni probudí svěží. Realita je v tomhle jiná víc než kdy jindy.
Matka spala na břichu, schoulená do podivné obranné pozice. Otec vybojoval místo na špici postele, a navíc získal kus deky. Penelopa ležela uprostřed a v nepravidelných záchvatech kopala oba rodiče do těl – matku do břicha, otce do zadku. Podle toho, kam se překulila. Libor spal klidně ve svém pokoji. Penelopa usnula až po delším chlácholení, že je všechno s únosy nesmysl. Libor usnul rychleji, po otcově lekci, jak se má k sestře chovat.
Matka se uklidnila po jedné skleničce a půlce Neurolu, a proto i trpělivě snášela nepravidelné kopance do těla. Otci stačila k uklidnění sytá večeře a večerní program v TV. Nyní by se dalo hovořit o klidu, kdy si všechny přítomné strany začaly připouštět noční pohodu.
A jako by se ta pohoda rozlila i dál. Jirka za volantem dodávky procitnul ze spánku a zjistil, že už je hluboká noc. Rozhlédnul se a nastartoval motor. Pomalu vyjel z vedlejší ulice na hlavní a zamířil na Prahu.
