Tenhle příspěvek lze pochopit, pokud jste viděli film Dunkerk. Zrovna vyšel na Blu-ray, a přestože nedostane Oscara za nejlepší film (pravděpodobně ho dostane film se silnou ženskou hrdinkou, ať žije #meetoo), pořád je podívanou.
VŮZ – pět minut
Slečna. Dvacet let, béžový kabát, rifle, nízké kozačky. Je u pátých dveří tramvaje a čte nalepenou výzvu, že není správné jezdit na černo a je normální zaplatit. Ona zaplaceno nemá. Neudělala to. Patří mezi pasažéry, pro něž není normální zaplatit. Prostě jede: na vlně mládí, všedního dne a linky osm směr Letná.
Uprostřed vozu se něco děje. Někdo se tam hádá. Tolik, že se vyplatí tím směrem podívat.
„Ne, mně to jen nepřišlo!“
REVIZOR – tři minuty
Dneska má den. Dneska se svět spiknul, jako by se chystal na válku. Lidi kašlou na všechno. Oheň a smrt všechno smázne, jako by to hodily do koše. Málokdo platí. Dneska byl s černými pasažéry dvakrát na policii. Dvakrát na něj držkovali a byli sprostí. Vážení klienti bez lístku, ale s dostatečnou drzostí ukázat, že svět jim patří se vším všudy a žijí pouze pro svoje pravidla.
Stojí ve středním článku, v ruce odznak. Ta holka vypadá jako šílená. Nebo chce vypadat jako šílená. V očích má nehranou zuřivost:
„Ne mně to jen nepřišlo!“ říká, ale už je jen kousek od toho, aby větu křičela. „Já poslala SMS a nic nepřišlo. Jak mám asi dlouho čekat!“
Její věty jsou jakoby nedopovězené. Něco v nich chybí. Není těžké uhádnout co – nadávky. Nadávala by, ale drží se. Proč v dnešní době říct někomu neznámému, že je svině nebo debil? Doba si to žádá. Ale zatím se drží.
KABINA – dvě minuty
Světla u Letenského tunelu padla doprava. Před chvílí projela sedmnáctka, od Čechova mostu. Bude na Strossmayeráku stát v zastávce a on bude stát jako druhý. V lepším případě. V horším tam bude stát jako druhý a čekat, až sedmnáctce odpadne blok z výhybky. Lidi to nechápou, a tak budou nadávat, že si musí dojít.
A řidič to ví. Má dvě možnosti. Jet pomalu a počkat, až tramvaj před ním ve stanici odjede – nebo jet normálně a zastavit za ní jako druhý a čekat a čekat a čekat, než se lidi jako normálně pomalu připlazí k vozu. Proč na dlouhých zastávkách nikdo nepochopí, že jsou pro dvě tramvaje?
Rozjel tramvaj a zatáčí doprava. Pojede pomalu, rozhodl se. Proč by si měl zase nechat nadávat. Nejen slovy, ale i pohledy, proč zastavuje tak vzadu. Počká si a zastaví u sloupku. Dnešek bude v klidu.
Podíval se do zpětného zrcátka. Na kabinu jako by se mu tlačila slečna v brýlích a béžovém kabátu. Tváří se smutně, a přece plná očekávání. Je to jako by se jí chtělo na záchod, a nemohla.
VŮZ
Holka nemá zaplaceno a uprostřed vozu se začala schylovat k silnější hádce. Slečna v brýlích a béžovém kabátu to všechno viděla. Revizor a někdo kdo neplatí. Tentokrát holka ukazující na mobil, ukazující rozsvícený displej.
Slečna se začala rozhlížet okolo. Revizoři chodí nejmíň ve dvou. Někde je další. A už ho vidí, míří dozadu – což není logické, protože vždycky jdou opačným směrem, ke kabině řidič. Byli ve voze dřív, ona nastoupila teď na Dlouhé třídě, a on ucítil čerstvé maso, a žene se za ním jako hladový Vlk.
Jestli přijde blíž, zkontroluje ji. Jí ano. Jdou po mladých. Takoví jako oni jdou po mladých. Jsou na ně vysazení. Musí proto riskovat. Jestli se chce zachránit, má jedinou možnost. Dostat se ke kabině řidiče a vystoupit na příští zastávce. Tady vzadu je bez šance. Tady ji dostanou.
REVIZOR
Pálí ho hlava. Ne hlava, mozek ho pálí. Ta holka skoro ječí:
„A co mám jako dělat? Já tam nemůžu čekat věčnost, než mi přijde posraná esemeska!“
Je sprostá, všichni jsou, myslí si revizor. Jak dlouho tohle může vydržet? Den, rok, deset let. Má pocit, že ne už ani minutu. Nejspíš vybuchne a jednu jí vrazí. Proč ne. Uvidí, kdo je tady šéf. Až bude na zemi a křičet něco o napadení, bude po ní skákat a před zraky všech na ní řvát:
„Na drahej telefon máš, na pičifuky máš, aby sis zmalovala ksicht, co, na frajera máš, co – ale nemůžeš si koupit blbej lístek, když lezeš do tramvaje? Myslíš si, že je všechno zadarmo co, ty vychytralá kráááávo!?“
Neudělá to. Neudělá to, jako neudělá asi nikdy. Musel by se zbláznit, kdyby tohle udělal – a kdyby se zbláznil a udělal to, už by to nebyl on. On už ne.
Kolem něj se prosmýkla slečna v brýlích a béžovém kabátu. Nemá zaplaceno – to ví. Takové pozná. Jde ke kabině řidiče a bude čekat. Myslí si, že má vyhráno. Na příští zastávce chce vystoupit. On ji zkontrolovat nepůjde, ale řekne to kolegovi. Ano, ji zkontroluje. Ne že chce, ne že musí – ale zkontrolují ji a zkasírují, aby se teď nezbláznil
KABINA
Světla na Nábřeží kapitána Jaroše padla do jízdy. Pěkně doleva a pak ještě další světla, a bude v zastávce. Když nechá ta druhá spadnout, sedmnáctka odjede a bude mít prostor na příjezd do zastávky.
Slečna za kabinou je nervózní. Ani se jí řidič nediví, teď už ne. Kouknul na monitory nad hlavou a ve středním článku viděl muže, jak vypisuje papír, a holku, jak nadává. Jasný jako facka. Slečna potřebuje vystoupit, aby neplatila. No, není první ani poslední. Ale bude mít štěstí, revizor má jinou práci.
Projel prvními světly a zvolnil. Druhá jsou na volno. Jak dlouho, ještě tak deset vteřin. Víc ne. Pak spadnou na stůj. Sedmnáctka zastavuje v zastávce. Nechá tedy světla spadnout a počká? Proč ne, není spěch.
Podívá se na monitor. Revizor, co vyplňoval papír si odchytl kolegu a něco mu říká. Áááá, vysílá ho na lov. Někdo se mu nelíbil.
VŮZ
Stačí se jenom kolem revizora dostat – slečna to ví. Ten na plošině uprostřed ji kontrolovat nebude. Má dost práce s tou hysterkou.
Vykročí dopředu. Tramvaj není úplně plná, to by se nikam nedostala. Teď to jde. Nesmí sklopit hlavu. To je přesný opak toho, co by měla udělat. Kdo má dole hlavu, je viník. Taky se zase nesmí tvářit až moc jistě. Zlatý střed je pořád nejlepší.
Revizor číslo dvě kontroluje pána středního věku. To je šance. Muž trochu držkuje, ale zaplaceno má. Muži vadí ta kontrola. I když má být. Považuje ji za buzeraci. Tváří se, jako by mu měli vzít půlroční plat. Líně sahá do bundy pro peněženku. Revizor je trpělivý.
To je šance. Slečna udělá trik s kabelkou. Vidí revizora a sahá do ní, jako by v ní měla Lítačku. Není tak nápadná. Jen slečna, co potřebuje jít někam jinam. Třeba protože někomu strašně páchne z úst nebo z podpaždí. Ale má zaplaceno a nehodlá dělat problémy.
Trik vyšel, prošla kolem revizor v okamžiku, kdy muž vytáhnul Opencard a revizorovi řekl povýšeně: „Na se podívej.“
A holka na plošině:
„A co mám jako dělat? Já tam nemůžu čekat věčnost, než mi přijde posraná esemeska!“
Ona však kolem revizora na plošině prošla bez povšimnutí. Alespoň si to myslela. Teď stačí jen na příští zastávce vystoupit. Tramvaj brzdila na světlech před Letenským tunelem.
REVIZOR
Ještě že ta holka jen nadává. Ale už teď prohrála. Připravuje si občanku – žádnou esemes neposlala. Tenhle trik je tak starý jako celý nápad se SMS jízdenkou. Prostě nic nepřišlo. Kdepak. Tohle na něj neplatí – má na podobné situace jednoduchou odpověď:
„Když ti nic nepřišlo, do žádnýho prostředku nelez a běž si koupit jízdenku!“
Nejlepší jsou takový ty typy, co jízdenku nemají, ale jsou opilí, a ještě mají v ruce pivo. Na něj měli, na jízdenku už ne. A vymlouvají se a jsou sprostí a chtějí se prát. Tahle holka by mu ji taky nejradši natáhla. Frajerka jak ze žurnálu. Svět se točí kolem jejího zadku a její hovno smrdí míň než ostatních.
Tramvaj zatáčela z nábřeží ke Strossu. Málem by zapomněl na tu slečnu v béžovém kabátu. Kolega je chápavý. Stačí mu říct málo a už jde. Lidi ho nezajímají, jde jako ohař po stopě a kořist je blízko. Nemusí spěchat. Tramvaj zpomaluje, tramvaják si nechává světla utéct, aby nezastavoval jako druhý. Má ji. Má. Už ji vidí. Brýle, béžový kabát.
KABINA
Oči. Jenom oči. Pohybují se. Od zpětného zrcátka v kabině cuknou k monitoru, jehož obraz ukazuje střed vozu a revizora vypisujícího pokutu – pak zase na zpětné zrcátko.
Zrcátko – slečna je víc nervózní, jako by se mu na kabinu tlačila, a kdyby mohla, vstoupila by dovnitř. Něco se děje. Monitor – revizor se dívá směrem ke kabině. Oni o ní ví, oni ji chytají, slečnu v brýlích a v béžovém kabátu. Zrcátko – slečna má strach, ne není to strach, ne všechno z něj je v tom obličeji a ve výrazu. Je tam i prohra, prostě něco nevyšlo, co vyjít mělo.
Monitor – revizor se dívá. Má pravdu, je to jeho práce, lidi musí platit, to by takhle nešlo vozit se zadarmo. To nejde. Zrcátko – už tam je ten strach víc a v něm i něco dalšího, nového, snad ponížení. Světla – tramvaj zpomaluje. Zatím jsou na volno, ale jak dlouho, tři vteřiny, dvě?
Monitor – pokuta je vypsaná, a bude se vypisovat i další, za chvíli, venku na Strossu. Slečnu si ve voze nenechají, pěkně si to s ní vyřídí venku. Zrcátko – slečna rychleji dýchá, strach, ponížení, ale zároveň pnutí. Ne už napětí. Napětí je širší stav očekávání, pnutí je očekávání mezi dvěma zcela odlišnými výsledky. A odlišné výsledky mohou být.
Světla – ještě nespadla. Ještě ne. Měla, vteřina, dvě uplynuly, ale oči jsou rychlejší než čas. Monitor - revizor kouká ke kabině. Řidič je ne pokaždé chápe. Někdy mu připadají příliš hrubí. Nedávno mu jeden z nich bušil odznakem v ruce po kabině, že se jde zapsat do štítku. Asi si neuvědomoval, že ten zvuk ran je v kabině desetkrát silnější. A před lety mu jeden přímo sám otevřel kabinu a on se leknul, že zabrzdil a rovnou pantografem na úsekovém děliči, kde není proud, a nakonec měl ještě průser, poněvadž tramvaj hned nerozjel – revizor tenkrát utekl jako zbabělec.
Zrcátko – slečna se skoro svíjí. Ne tělesně, uvnitř. Skrze skla brýlí to řidiče proudí jako zvláštní jiskření. Neplatí a teď se bojí. Co o ní řidič ví. Třeba je zlá. Třeba brzy oškube nějakého hodného chlapa. Co on ví? Světla – pořád nic, pořád může. Zrcátko – už vidí druhého revizora, žene se kupředu jako stíhačka, ne, jako bombardér. Pomaleji, o to s hrozivějším nákladem. Už skoro natahuje ruku s odznakem. Už, už, už…
Oči přeskakují. Zrcátko – světla – monitor, monitor, světla, zrcátko.
Pak tramvaj poskočila, jak se rychle rozjela, doslova se vyřítila kupředu, když světla přepadla na stůj. Spěchala dopředu jako posedlá a za tramvají linky 17 zastavila tak ostře, jako by omdlela. Dveře se otevřely a slečna vyskočila na chodník. Za ní máchla ruka s odznakem. Proletěla vzduchem jako tlapa zvířete. Revizor stál a kolem něj se hrnul dav z tramvaje na chodník.
Slečna přešla přes silnici na chodník u domů. Ani se neohlédla. Netušila nic o očích před chvílí přeskakujících po jejím odrazu v zrcadle a monitoru a světlech. Tak to ale chodí. Svědci velkých věcí jsou většinou slepí.
Revizor číslo dvě stál a koukal na kabinu řidiče. Řidič ji otevřel. Nemohl udělat nic jiného. Podíval se na revizora a pak i na prvního, který prošel přílivem cestujících, aby se pokochal pohledem na skolenou oběť, v podobě slečny. Ta však byla pryč. A on to rázem pochopil. I on se podíval na řidiče.
Všechny ty tři pohledy se střetly a řidič pochopil, že až teď jsou ty dva od revizorů dokonalé. Samotné by znamenaly pouhý vztek, možná překvapení. Společně však zíraly jako pro něj dokonalá katastrofa nenechající kámen na kameni.
Řidič ukázal ruce a dal je k zápěstími k sobě, jako by na nich měl želízka. Promluvil. Chladně, přesto jako věřící člověk smířený se všehomírem. Řekl jedinou větu:
„Teď si se mnou můžete dělat co chcete!“
