Řešení rasismu jako humoru za socialismu

Zase vyšel další článek, který poukazuje na to, že jedna barva kůže neumí žít s jinou kůží barvy jiné – a přirozeně z toho vznikají nedorozumění.

Nedorozuměním není ani tak samotný článek, nebo články, u nichž jsem si zvykl na zablokovanou diskuzi a nemožnost se vyjádřit. Z jedné strany chápu, že redaktorům se nechce pracovat přes čas na jedné jediné diskuzi a vyhazovat urážlivé věty – nicméně, jak jsem zjistil, i automat funguje v tomhle dobře a nedávno mi zamítl automaticky zveřejnit diskuzní příspěvek obsahující slovo Pojeb.

Já bych ty diskuze pouštěl. Přeci jenom jejich zakazování považuju za přilévání oleje do ohně, jehož síla se rovná síle výbuchu malé bomby. Lidi už by sami měli rozlišovat, čí příspěvek v diskuzi je vadný, který naopak zase mluví o globálním problému rozumně, a který je už na hraně. Měli bychom se poznávat mezi sebou. Že to neděláme, je náš problém, na nějž jednoho dne pravděpodobně šeredně doplatíme.

Je pravda, že doba postoupila do části historie, kdy se ten a ten člověk nemůže o některých věcech vyjadřovat, jak bych chtěl. Bohužel, nemůže ani poukázat na přímá fakta a zřejmé případy, neboť by hrozilo, že by se dotkl palčivého problému, o jehož řešení třeba i někdo nestojí.

Napsal jsem o tom v jedné diskuzi příspěvek, že si myslím, že tyhle nepokoje jsou vyvolávané uměle a mají za úkol přivolávat konflikty. Proč? Asi otázka moci a peněz – lidé, kteří dokážou poštvávat, už jiné hodnoty nemají.

Je zajímavé, že jsem na příspěvek získal kladnou odezvu – a dokonce i od člověka (a teď mi promiňte ten hloupý vysvětlující dovětek) s jinou barvou kůže.

(Dovětek je hloupý, poněvadž o barvy mi opravdu nejde. Jistě jste si všimli mé nedávné delší nepřítomnosti zde. Byl jsem nemocný. A v té nemoci jsem nejprve byl mrtvolně bílý, pak rudý, pak zelený, nakonec místy hnědý /to nebudeme rozpatlávat/, přičemž ještě chvílemi flekatý – a vidíte, nijak jsem na sebe zvláště nepohlížel.)

Ačkoli doba sama je zvláštní. Zjistil jsem, že pokud musím někde něco řešit a při tom řešení je možnost, že bych mohl být za své jednání hnán k jakési zodpovědnosti, připadám si jako autoři divadelních her anebo scénářů kdysi za socialismu, kteří se snažili na něco upozornit, vypíchnout, třebaže by se hned za to nestali terčem kritiky a perzekuce komunistického systému.

Příklad:

Já v tramvaji. Nic nového, už jste si zvykli. Linka nám projíždí z Palmovky na Florenc a ve voze je živo. Je zajímavé, že onu živost tvoří malá skupinka, která se veselí zpěvem, hlučením, a co je horší i ne příliš fér poznámkami na skupinku větší, mlčící. Jak vidíte, nic o barvě kůže. A tahle zpěvná skupinka chytá slinu a už minula určitou hranici a do větší skupinky naprosto otevřeně šije. Asi trpí jakýmsi komplexem, poněvadž poukazuje na to, že někteří v té skupince jsou zelení, mrtvolně bílí, rudí, někteří mají dokonce fleky.

Tak se holt zastavilo a já vyjdu z kabiny a koukám se na slečnu a ona na mě a já povídám:

„Zpíváte hezky, slečno, ale to áááá, jak taháte nahoru, je dost falešný a rve to uši!“

A víte, co se stalo? Nastalo ticho. A víte, proč nastalo? Protože jsem narušil rovnici. Ono nešlo o zpěv, ono nešlo o narážky, ono nešlo o porušování Městského přepravního řádu – šlo jen a jen o provokaci. A jakmile z té provokační rovnice vypadlo, že byste se vyprovokovat nechali, ztratil se i samotný zájem provokovat. Funguje to. Vzhledem k mému povolání a situaci kolem nás, tohle musím aplikovat často, a většinou s pozitivním výsledkem.

My děláme spoustu věcí špatně. Provokujeme se – a druhé strany se provokovat nechají. Někdy přímo po tom i touží. A do toho jsou lidi, kteří tyhle provokační rovnice přikrmují.

Nehodlám tu volat po anarchii, která by nezájmem mohla nakonec na všech stranách vzniknout, spíš po jiné cestě – poněvadž v místě, kde jsme, už nám nepomůže pouze víra a modlitby, aby všechno dobře dopadlo.

Musíme se poznávat. Víc se poznávat. Někdy přimhouřit oko (z obou stran, a to chce už hodně velkou dávku tolerance), někdy hledat společný jazyk a gesta. Osobně si myslím, že lidi nejsou špatní. Jsou spíš hloupí a nedokážou pochopit, že rozdíly kolem nás jsou jenom pozůstatkem čehosi dávného a přežitého, co by mělo odejít, dokud je možnost, že onen odchod bude ještě s potleskem těch druhých. A to mluvím o všem, globálně. Každý si tam dosaďte svoje.

Protože my se měníme a měníme se pořád. Někdy jsme dokonce mrtvolně bílí, pak rudí, pak zelení, místy flekatí – a pokud se už nepochopíme, může se stát, že všichni dopadneme jako já při nemoci, že se probudíte, máte horečku, pod sebou zvláštní pocit uvolnění a uvědomění si, že na pyžamu v oblasti hýždí jste taky změnili barvu.