Původně jsem dneska napsal jiný článek (o kytkách)

Na jeho začátku byla tato věta: Nezlobte se na mě, ale některé věci se prostě nedělají. Jako třeba vyhazovaní darů oslavám do koše. A než se do mě pustíte, chvilku si popovídáme.

A pokračoval jsem:

Co jsme vlastně za zemi? Co jsme? Jací jsem? Jak se máme chovat – co je podle měřítek správné? A zase přiliju olej do ohně: je správné, aby se Premiér úspěšné vlády bál na ulici?

A proč si myslím, že je úspěšná – nevím, jak to vidíte Vy, ale vláda, která dokázala přidat lidem na výplatách, podle mě úspěšná je. A taky je podle mě vládou úspěšnou, když dokázala přidat důchodcům. Jednodušeji řečeno, je podle mě úspěšnou vládou ta, která spíš dává, než která bere.

Pamatujete, jak se kdysi přidávalo důchodcům (za pana Kalouska), a všechny pravicové strany byly proti. (Údajně z důvodu, že zažité hodnoty se nemají měnit) Ale jak se přidává do vlastních řad, je to jiná písnička. I když kdo ví, jak bychom se zachovali na jejich místě. Košile je vždycky bližší než kabát.

 (Podle některých z Vás jsem pózer, že se dívám kolem sebe a vidím dál než na špičku vlastního nosu. Vaše věc, vidím to jinak.)

(Na tomto místě bylo cosi dávných červených kartách pro Zemana – ale víte… Nějak jsme si nerozuměli na téma možnosti a skutečnosti a pravé skutečnosti – takže následující věta ne příliš navazuje.)

A co náhodné demonstrace? Pokud bychom podobné akce uměli tvořit jen tak na svolání po sociálních sítích nebo jenom dle nálady obyvatel (většinou Prahy), můžeme rovnou do učebnic, protože podobná intuice pro "náhodné" shromáždění lidí na jednom místě se nepamatuje od požáru Říšského sněmu.   

Tohle všechno stojí peníze, a pokud je někdo investuje, určitě to nedělá kvůli samotným lidem a do vznešených myšlenek. Jde zase jen o další peníze a moc. Zjednodušeně: o Koryta. Takových investorů je na kila.

Vadí mi, jak jsou lidi hloupí a snadno ovlivnitelní tím, co jim kdo nakuká. Znám mnoho lidí, kteří každou chvíli mluví jinak a když mají možnost něco změnit, chovají se jako agenti s teplou vodou – a přesto, když přijde jejich čas, mají plamenné projevy, nejčastěji v hluku davu z desáté řady.

Chtěl bych fungující stát – a vím, že na to jsou potřeba fungující lidé. Ne tu vládu ulice a skutečných pozérů. Nevím, jak Vy, ale když je někdo pod tlakem, nemůže odvádět dobrou práci, ať je jakákoli. Pokud se čímkoli stanu a pořád do mě někdo strká, nadává mi, nikdy můj výsledek nebude na jedničku, ani na dvojku, na trojku. Dřív nebo později to podělám.

Je to jako z Rozmarného léta ve scéně s provazochodcem Arnoštkem, do jehož konstrukce na lezení bušil uvědomělý občan a na chudáka udržujícího horkotěžko rovnováhu volal, aby slezl, aby si něco neudělal – a když nebohého Arnoštka na zem dostal, jen utrousil, že mu to říkal.

Mnozí si myslíme, že jsme ti, co buší do konstrukce. A máte takový osvícený pocit, že chceme pomoct. Omyl, Vážení. My jsme ti na laně. Všichni jsme na laně. Mnozí z nás už popadali, ostatní zatím drží. A ještě je jedna věc zajímavá – my ani nepotřebujeme nikoho, kdo by do konstrukce bušil. Mnozí z Vás na tom laně poskakují a dělají vlny, abychom spadli úplně všichni.

A skáčete víc a víc. I když kladete svíčky a máte takový blažený pocit. A jako obvykle koukáte kolem sebe, koho tam uvidíte, a koho ne, aby se o tom pak mluvilo.

PS: Stále očekávám, že se to ještě dneska na Národní třídě popere.