Války jsou smutné, války jsou na prd, války berou matkám děti, války berou všechno, ale je na nich zajímavé, jak se vyvíjejí tam, kde nejsou.
A vyvíjejí se díky těm, kteří jako by si přáli, aby u nich války byly, a to jenom proto, aby se ukázalo, že měli o ní pravdu – a to pravdu, že ta válka skutečně je.
Nemusí jít nutně hned o válku s mrtvými těly, psychicky zničenými lidmi, s dětmi bez rodičů. Pro začátek postačí, když půjde o svatou válku s ještě svatějšími názory a ideály nesoucí na svých základech úplně nejsvatější poselství.
Je to dva dny, co jsem psal panu Fialovi a panu Rakušanovi. První se holedbal, že byl v Kyjevě a že nás nechávají všichni pozdravovat a že prý máme zase něco poslat. Druhý zase na svém twitterovém videu vyprávěl, jak jsme karikovali Saddáma Husajna, tak karikujeme i Putina, a díky tomu vyhrajeme.
Prvnímu jsem napsal, že by si měl uvědomit, že důvod, proč pomáháme Ukrajině (to všechno v tom obsažené dohromady) je, že my ve válce nejsme, a není proto důvod o válce mluvit, jako bychom v ní už byli. Tohle je válka, která se u nás neděje, a třebaže je to přání mnohých tady kolem, ani dít nebude. Také bychom se neměli svými vzkazy chovat jako někdo, kdo vlastní supertajnou zbraň na zničení půlky planety.
Také jsem panu ministrovi napsal, že kdyby válka u nás byla, tak se domnívám, že nám nikdo z těch, kterým jsme pomohli, na oplátku nepomůže a poběží zase o kousek dál a ti nejstatečnější od počítačů s nimi.
Dál jsem podotkl, že říkat lidem, aby pomáhali, ale druhým dechem dodávat, aby šetřili, protože bude tady hůř, navíc proto, že jsme si na Ukrajinu půjčili další peníze, je pro mě znakem politické schizofrenie.
U pana Rakušana jsem byl smířlivější. Nemá to lehké, když pořád musí něčím zakrývat, z jaké strany je a co se mu v ní děje. Tomu jsem napsal, že zapomněl, jak jsme karikovali i Hitlera, a díky tomu jsme ho ze země vyhnali, obdobně jak jsme později přispěli pádu Saddáma Husajna. Připsal jsem, aby nedělal z obyčejných lidí blbce, plus že tahle válka není naše.
K těm obyčejným lidem.
Obyčejný člověk to má teď úplně nejhorší. Obyčejný člověk žije pod neustálým tlakem někoho kolem sebe, kdo na něj tlačí, aby měl nějaký názor, a ten nějaký názor byl správný, a správný názor byl ten, jaký názor má ten, kdo ho tlačí, aby ho měl.
Kdybyste měli pochybnosti, kdo takový, co tlačí, je, je to ten, kdo nejvíc křičí, že demokrat by měl mít pouze svůj názor, a před několika měsíci dotyčný buzeroval lidi za to, že se buď nechali očkovat, nebo naopak ne. Ti lidé se nemění.
Pokud se mluví o pomoci, v naší zemi se to vždycky s pomocí mělo tak, že ji potřební nedostali celou. Vždycky, a tím myslím opravdu vždycky, se našel někdo nebo organizace nebo mrtvé duše, kteří z pomoci trochu ukrojili, a to podle hesla, čím větší pomoc, tím může být kousek koláčku pro sebe větší.
Nedivte se, že lidé už nechtějí pomáhat. Sice jsou to dobří lidé, ale už na tu pomoc nemají. Politici mohou klečet, mohou se usmívat a natáčet videa, hlásné trouby od počítačů, ještě opálené ze zahraniční dovolené, mohou kázat o spořivosti a šetrnosti – ale lidi na to nemají.
Pokud na začátku války byla míra zájmu vysoká, teď klesá – a ta původní míra byla způsobena pouze vzdáleností od války. Až se bude válčit v Íránu nebo někde v Africe, případně v Jižní Americe, bude nám to úplně jedno a nikdo ani nemukne.
Na tohle myslete, až se u vašeho prahu objeví zase nějaký mírotvorce a demokrat, který nedávno ještě práskal lidi za očkování či neočkování, vzpomeňte si na českou povahu, jak se otáčí za trendy jako slunečnice za sluncem, pokud z nich něco kápne – vzpomeňte si na to, že tihle lidé milují paniku a umí s ní pracovat, aby lidé byli co nejvíce vyděšení a kupovali si odpustky.
A nejvíc si vzpomeňte, že jim ty odpustky jdou do kapsy a ti další dostanou jenom kostičky. Nebo video od Rakušana.
