Proč některým vadí, že nejsem rasista a nejsem tolerantní

A přitom bych k rasismu měl ty správné předpoklady. Narodil jsem se na Harfě ve Vysočanech, kde bílí byli v menšině, zažil jsem šikanu ve škole, za kterou by dnes v opačných rolích padaly hlavy ředitelů,

zažil jsem rasistické výhružky – fyzické. A nejen ty.

Žil jsem ve světě, kde cikán neřekl cikánovi jinak, než je taky cikán, ale taky se z toho slova nic nedělalo. My jsme byli Gadžo, a nehádali jsme se kvůli tomu. Přejmenování čehokoli vlastní podstatu neřeší. Kdysi byl pokus nazývat Uklízečky honosněji, a to Kosmetičkami podlahových krytin – a taky to nevyšlo. Žil jsem tedy s cikány.

Musím uznat, že v některých případech se naše soužití dalo přirovnat k určité symbióze, že jako obyvatelé jedné čtvrtě jsme si nešli tolik po krku, ačkoli bez problémů soužití taky nebylo.

K věci: Poslední hodiny se řeší řady rasistických nadávek. Pokazuje se na ně, cituje se z nich, je opět na vrcholu vztyčený ukazovák na rasismus mezi námi přesahující k jakési bojové připravenosti na útok. Proti čemu, to se neví – hlavně že se bude útočit.

Já osobně si ze psaných nadávek nic nedělám. Určití lidé mi nadávají v diskuzích, a nezajímá to mě, ani jiné lidi. Nadávají mi v tramvaji, nadávají mi na ulici.

Přiznávám, že nadávka či výhružka poukazující na fyzickou likvidaci je poněkud silnější káva – ale za sebe a ze svých zkušeností Vás mohu ujistit, že je to pořád nic proti tomu, když tu nadávku slyšíte naživo a po holém břiše se vám zvolna pohybuje ostří nože. Ten pocit je skutečně jiný. Nebo když vidíte, jak se na zemi hromadí kupa kamenů a vy stojíte u zdi.

(Nicméně výhružka, i pouze psaná je stále trestný čin, na tom se shodneme.)

Měl jsem před roky diskuzi s jedním pánem, který mi vysvětloval, že nemohu pochopit, jaké to je žít s barvou kůže mezi lidmi s barvou kůže odlišnou. Ujistil jsem ho, že mohu, a velmi dobře. Ten pán odmítal celou dobu pochopit věc, která je jádrem celého tohoto problému – a to, že nejde vůbec o barvu kůže. Jde o lidi a jejich chování. A přirozeně výchovu.

Onen pán si pravděpodobně hodně přál, abych mu v další zprávě odpověděl něčím rasisticky zabarveným, ale je mi líto, já to nedělám, protože za mě rasismus neexistuje. Jsou pouze hloupí, drzí, nevychovaní spratci, kteří se nudí a nevidí v ničem smysl. A pak jsou spratci, kteří zestárnou a učí se takhle chovat další generaci hloupých, drzých, nevychovaných spratků. Nehledě na barvu kůže.

Mám pořád pocit, že tady někomu jde o jakousi rasovou válku. Začít ji, přikrmovat, a vyvolávat konflikty. Protože, kde jsou konflikty, objeví se záchrana v podobě skupin, a hlavně peněz. A já také ze zkušeností vím, že peníze se málokdy potřebují těm potřebným, tudíž je důvod chtít těch peněz víc, aby se zase nedostaly, kam mají.

Nejvíc jsou na tomhle biti lidé, kteří se chovají naprosto normálně, ale díky incidentům okolo jsou bráni jako potencionální hrozba.

Víte, jak jsem to dětství na Harfě přežil? Pochopil jsem jednu věc – tu věc jsem se snažil vysvětlit už na facebooku, ale je považována za omyl. Ale omyl není.

Proč někdo někomu ubližuje – aby viděl reakci. Nejde mu o ubližování, nýbrž o reakci na něj. O strach v očích, o prosby, o pláč, o útěk.

Ale co se stane, když ta reakce nepřijde? Dotyčný na jedné straně znejistí, a pravděpodobně přidá – pak musí druhá strana přidat taky.

Já jsem tehdy v parku přidal a řekl, doslova to zařval: Tak mě zabijte!

Udělejte to!

Jako šílený jsem na ně ječel, aby do mě ten nůž vrazili.

Neudělali to. Odešli.

Jak se ztratili z dohledu, padnul jsem na zadek a brečel asi hodinu. Nikdy jsem s nimi už problémy neměl. Co vím, za několik let jeden z nich vyskočil zfetovaný z okna, další pravidelně sedí. Ale já jsem dál.

Dneska už volím jiný postup – ale funguje stejně.

Některým mladým jde stále jenom o provokaci. Přenosný reproduktor s dunivou hudbou, jekot vlastníků do rytmu, a kdo se z přítomných nehezky podívá, hned padnou nadávky. Kdo by nevěděl, o co jde, doporučuji tramvajovou trasu Biskupcova-Flóra nebo Palmovka-Karlínské náměstí (oba směry), nic nového pod sluncem, běžné záležitosti.

Často to řeším. A vždycky to vyřeším. Nekrvavě, s vtipem. Jednou jsem požádal všechny přítomné okolo, aby začali řvát. Prostě řvát.

Řvěte, říkal jsem jim. Dupejte a řvěte. Když mohou oni, můžete taky. Já vám to dovoluju.

A byl klid. Opět se ztratila "reakce", už nebylo potřeba provokovat.

A proč nejsem tolerantní. Nesnáším to slovo. Víte, co znamená tolerance? Přivírání očí. A v téhle době už nelze přivírat oči. Je třeba vidět, jak se věci mají, jak se vyvíjejí, jak na nás působí. Tolerovat znamená skoro toho druhého dostávat do jiné kategorie, než je on sám, tolerující. A jiní budou jiní.

Nebuďme jiní. A nehrajme si na nic, co nejsme. A buďme spravedliví. I když pokaždé podobné věty znějí divně – a znějí divně, protože jsme za dlouhé roky neudělali moc velký pokrok. Naopak. Pořád nám provokovat a štvát druhé přijde jako daleko snazší než něco vytvořit.