A to píšu bez nadsázky. Každý, kdo v téhle době dokáže napsat svoje myšlenky a dát je číst někomu jinému, třebaže ví, že doba některým myšlenkám nepřeje a někdy se za ně sklízí posměch, si zaslouží uznání.
Otázka je, kolik a jak moc toho uznání tomu a tomu dát?
Mluvím k vám z pozice člověka, který kdysi dávno po uznání v literatuře toužil. Toužil jsem tak moc, že jsem dřel, snažil se, obesílal, publikoval – a to někdy až takovým tempem, že se stávalo, že mi někteří lidé toužící po tom samém co já, mnohé napsané věci z té velké hromady kradli, nebo mě v autorství děl odsouvali na vedlejší kolej.
Dokonce jsem se dočkal i úspěchu, o němž bych dneska mluvil jako o úspěch lokálním – ačkoli v naší zemi je všechno pouze lokální, a proto umíme z malých věcí udělat obří, a ještě si o nich myslet, jak náš prd změní svět.
Bylo to pro mě složité období, kdy bylo těžké nebýt na sebe hrdý. Nenechat si krmit ego a nemyslet si, že jsem mistr světa amoleta. Kluk z Vysočan a od kolejí dostával ceny s názvy Mistr republiky a jiné, četl na sebe krásné recenze, podíval se na autogramiádu do Luxoru na Václaváku a na Výstaviště na Svět knihy (jak rád dneska říkám, v řadě na podpis se tlačilo šest lidí, které jsem sám pozval), lidé se měli ptali, jak se má správně psát, jaké to je být na začátku velké kariéry? A já se jen americky usmíval a kýval jako císař na poddané a myslel si, že každý hovno můj strejc.
Všechna sláva, polní tráva. Byl jsem na začátku kariéry, ale nechápal jsem, že kariéra v liteře je něco jiného, než za co jsem ji celou dobu považoval. Proto dneska jsem pisálek s několika literárními (lokálními) cenami, ale s žádnou vlastní knihou, a to ani v dohledu. Svět to tak chce.
Asi před rokem už ve mně něco prasklo, a když jsem četl další zamítací dopis na svůj rukopis, zeptal jsem se redaktora, kde je ve mně chyba? Jestli se na to nemám vykašlat. Jít třeba namísto psaní na šichtu z volna.
(Lze si samozřejmě vydat knihu vlastním nákladem, pokud máte peníze. Můžete si i kupovat vlastní výtisky a měnit žebříčky úspěšnosti. Dokonce si můžete zařídit ty větší ceny. Tohle všechno můžete, když na to máte. Já na to nemám. Peníze ani žaludek.)
Redaktor nebyl hloupý, dělá svoji práci dlouho, a odpověděl mi. Píšu dobře, v tom problém není – problém je, jak moc dobře to píšu. A hned mi vysvětlil. Mám literární ceny za povídky proto, že když je redaktor uděluje, ptá se pouze na dvě otázky: Jak je ta věc napsaná, a jestli má nějakou myšlenku. Pokud je odpověď pozitivní v obou případech, není s ničím problém.
Avšak když mě soudí redaktor na vydání knihy, musí k těm dvěma otázkám přidat ještě třetí – a to, jestli lze tyhle věci čtenáři prodat? Anebo ještě líp, jestli je on koupí (to není jedno a to samé).
A u mě je holt odpověď na třetí otázku zamítavá. Dokonce jsem si od redaktora přečetl, že příliš ve svých příbězích nutím čtenáře přemýšlet. A přemýšlení se dneska nikomu moc nelíbí.
Jak zase řekl jiný redaktor: „Lidi jsou strašně líný. Daleko víc než dřív. Nechtěj si dávat dvě a dvě dohromady. Nechtěj přemejšlet, jestli je to opravdu čtyři. Byli by rádi, kdyby zjistili, že je to nakonec pět, a ještě z toho měli prču. Žrádlo, sex a že je polovina lidí idioti. O tom chtěj číst.“
Každá soutěž budí emoce – stejně jako ta zdejší na blogu. Stačí si přečíst komentáře pod článkem o vyhlášení. Zase se opakuje co každý rok. Někdo ví, kde má chleba namazaný, někoho zase štve, že se dostanou do nominace ti samí lidé jako vloni. (Nebojte, umístí se i člověk, který jde na ruku době a nebojí se skutečně lidi urazit tvrzením, že jsou ovce nebo idioti – přesně jak řekl ten jiný pan redaktor.)
Je to jedno. Věřte tomu, že je to úplně jedno. A říká vám to někdo, kdo pochopil, že spousta věcí kolem nás není o tom, kdo a co jste nebo co umíte, ale rozhoduje, s kým chodíte na pivo nebo komu a kolik těch piv umíte nabídnout někomu jinému. Nic nového pod sluncem.
A o co taky jde?
Víte, podle mě si tu cenu zasloužíte tady všichni. A je fuk, jestli si ještě myslíte, jak moc psaním změníte svět (a budete bohatí, bohatí, strašně bohatí a slavní), či jste už na úrovni pouhého fanouška slov a máte radost z jejich skládání do vět a odstavců.
Buďme rádi, že můžeme psát a máme prostor na publikování. A třeba na nás někdo klikne a na chvíli se uskuteční ta kouzelná magie, kdy se v jeden okamžik spojí mysl autora a čtenáře. Nemusí si vždycky rozumět, ale spojí se.
Pište. A kašlete na to, jestli máte čtenářů sto nebo sto tisíc. Když dojde na lámání chleba a budete potřebovat pomoc, bude úplně jedno, jaký číslo pod článkem máte (to jsem zažil taky). Pište, a piště o všem. Jenom hloupý bloger hledá témata pouze honící karmu a čtenáře – což se mu nakonec stejně vymstí, poněvadž jednoho dne ten dotyčný nebude umět psát o ničem jiném, a uvědomí si, že o něco krásnýho přišel. O nějakou možnost sám pro sebe něco dokázat. Bude v sobě hledat špetku té kdysi darované magie na psaní, ale ta už bude dávno pryč. Už nebude umět psát o obyčejném světě, o svém obyčejném já.
Pište mí, drazí kolegové, pište a mějte tu magii. Už teď jste všichni Blogeři roku (i Vy, kteří jste mnohé věci o psaní ještě nepochopili), a já Vám všem k té ceně blahopřeju.
PS: Že je psaní něco magického, dokazuje, že jsem se dneska probudil ve čtyři a tohle musel z nějakého mně zatím neznámého důvodu hned napsat. Něco chtělo, abych právě tohle napsal. Jsme na tom, vážení čtenáři, stejně. Pro oba jsou tato slova něčím novým.
