Se světem se to má tak, že zprávy v něm a o něm, jsou tím, co právě ten svět tvoří a dodávají mu lesk nebo naopak šeď, a lidi budou takové zprávy do nekonečna rozdělovat na skupiny, které k sobě už cesty hledat nebudou.
Je také pravdou, že ve světě se to má dneska tak, že se zpátky přiblížily doby, v nichž když chcete něco říct, musíte si dávat hodně pozor, abyste to řekli správně a nikoho tím neurazili. Dneska jsou lidi hákliví na všechno, a nejvíc na to, co se jim nelíbí, nebo jim někdo řekl, aby se jim to nelíbilo. A ti lidé se také dělí do skupin.
Se světem se to má tak, že každá z těch skupin touží po rovnosti, ale co čert nechtěl, není nic na světě rozdílnějšího, než když dva začnou toužit po něčem stejném.
Má se to tak, že stejné věci jsou pro druhé tak rozdílné, až se kvůli tomu křičí a vznikají nedorozumění, o kterých se ten druhý vyjádří jako o něčem nemyslitelném a začne nadávat, že to je přinejmenším nelidské a přinejvětším nemorální, a mělo by se to pro jistotu žalovat do zahraničí. Nejspíš proto, že tady u nás není nikdo, kdo by byl schopný celou záležitost rozsoudit.
Nebo se mu nechtělo, protože u nás je vždycky před volbami.
Pročítám si různé články na různých stránkách a vidím, jako by někdy ona stejná rozdílnost, o jaké lidi sní jako o rovnosti, měla být spíše zvláštní spravedlností, která má ulehčit určitým skupinám a ve jménu lidskosti jim dát víc, než si zaslouží ti druzí.
Tohle vždycky vyvolá mezi lidmi nevoli a problémy, jelikož jak jedna skupina začne mluvit nahlas o tom, že by si něco zasloužila, jiná skupina začne mluvit stejně nahlas, že ani náhodou.
Já se taky kolikrát divím tomu, co si přečtu, a mám pocit, jako bych žil v nějaké zvláštní bublině, v níž pro mě platí jiné zákony než pro jiné. Přirozeně jsem z toho rozladěný a říkám si, proč se vlastně o něco v životě snažím, když se stejně pak objeví někdo, kdo mi vysvětlí, že se snažím naprosto zbytečně – jelikož on má právo na víc, aniž by se chtěl snažit jako já. A má právo proto, že mu to někdo řekl, nebo si to myslí, že by mu to někdo říci mohl.
O tom to taky nejspíš někdy bude, že některé zprávy nejsou tím, co se děje, ale spíše blíže k tomu, o čem by někdo jiný řekl, co by se dít mělo a co by mělo být.
Jsou to zvláštní dny, když se svět takhle prolne v té zvláštní vidině rovnosti a spravedlnosti, o níž se lidé neshodnou, zdali rovnými a spravedlivými jsou – ale přesto se o tom dá psát, a navíc věřit, že je to v podstatě správné a spravedlivé.
