Přijměte je všechny, příští vláda si je přebere

Jistě jste si všimli, že pro Čecha začíná období, které bych já nazval jako mezidobí mezi jeho solidární částí a částí, kdy si uvědomuje, že jeho solidarita má svoje meze.

Říkám si, že to tentokrát šlo docela rychle. Člověk by si pomyslel, že v době, kdy nedaleko vlastního domečku zuří válka a střílí se a bombarduje, že člověku vydrží jeho soucítění o něco déle a bude se na situaci a situace, které to přinese, adaptovat delší dobu, ale ono ne. „Čech se přizpůsobí“, jak zní text písně z jedné her Járy Cimrmana.

Přizpůsobil se rychle a přizpůsobil se podle svého zvyku.

Počáteční nadšení a bojovnost u některých opadá a nahrazuje ho prostý pragmatismus, který mu našeptává, že je sice správné pomáhat a ukázat lidskou tvář, dokonce politovat, avšak všechno má svou mez a my si taky musíme něco nechat pro sebe.

K tomu ještě připočtete českého červíka pochybnosti, jestli náhodou někdo nebude pomoc zneužívat.

Ten červík je oprávněný.

Tramvajová linka číslo 16 z Ústředních dílen směr Želivského. Revizoři ve voze. Holka neměla jízdenku, platila pokutu. Jiná žena řekla, že jízdenku teky nemá, ale že je Ukrajinka, ukázala pas a nic se jí nestalo. Na Želivském vystoupila a šla přes ulici do fitka, rozhodně ne podle oblečení a vybavení uklízet. Červík sevřel kusadla a drží.

A těch červíků bude víc.

Teď přijde to období, kdy se na sociálních sítích objeví více či méně trefná hesla a zkušenosti s tím, že by naše republika neměla tolik rozdávat a více (než méně) se věnovat vlastním občanům. Přirozeně se s tím na ně snese kritika těch, kteří to vidí jinak a hodlají pomoci, nebo v pomoci vytrvat. Nic proti nim, Ti to myslí dobře – žel k nim se nenápadně přimíchají i Ti, kteří pomoc vidí v tom, že všude možně budou vylepovat čísla účtů na sbírku peněz, aniž by sami něco dali. Ono se ne nadarmo říká, že ten, kdo hodně křičí, málo dává.

Jednoho dne se však stane, že společnost narazí na mez, u níž si položí otázku, co všechno lze za ní obětovat, nebo spíš dovolit.

Je úplně jedno, že ta pomoc není velká a nejedná se o astronomické částky. Tohle je Čechovi jedno. On vidí, že někdo něco dostává a bez práce, a to mu vadí. Hlavně se ptá, jak dlouho to bude ten a ten „jen tak“ dostávat? Vlastně si pokládá otázku, co bude potom?

Já vím, že uvažuju hodně dopředu, ale to já vždycky. To se na mě nezlobte, a mám to u vícero věcí ve svém životě, takže například zatímco teď někteří už shánějí téma na budoucí studie a knihy, v nichž chtějí ukázat světu, co mu Rusko svou invazí udělalo a kým nebo čím tedy Rusko v pohledu dějin je, já už jdu se svým příběhem do tisku.

(Ne, nejsem kouzelník, jsem to, co mi tu mnozí připomínají – tramvaják – a tramvaják má jednu speciální vlastnost: umí předvídat. A nejen dopravní situaci, ale situace vůbec. Kdo před lety nepochopil, že obsazení Krymu byla zkouška, která měla ukázat, co svět v případě invaze udělá, jako že nic, tak opravdu neví, čeho je Rusák schopný, a teď se strašně diví a píše články o válce. Já se nedivím a vím, co zač Rus je a budu mít černé na bílém, že to vím dlouho. Nesmíte se proto divit, že těm hlupáčkům, co ze mě v diskuzích dělají miláčka Ruska a agenta KGB se vysmívám. Já mám svůj názor roky, oni 14 dnů.)

Nám nikdy nic nevydrželo dlouho, a jak jsme si už připomněli známou píseň, budeme hledat přizpůsobení – nebo spíš řešení. Zeptáme se, nejspíš Vlády, jak moc budeme dál pomáhat.

Jak ukazují události posledních hodin, Rus poodhalil karty a v nich taktiku větších požadavků vyměněných za něco méně – asi mu o to méně šlo celou dobu. Možná ne, možná ano. Možná jenom nechce dlouhou táhlou válku.

Ale co dál? Až se situace na Ukrajině stabilizuje, a jestli se vůbec stabilizovat chce. Čech si položí otázku, za jak dlouho se uprchlíci vrátí a co s nimi do té doby tady u nás bude. Tuším, že v první vlně jde o devadesát dní pobytu, ale to je něco, co hravě obejdete.

Práce zatím bude, protože některé práce se nám dělat nechce, ale ono „zatím“ je ohraničeno tím, kolik lidí sem nakonec přijde.

Pokud lidi budou tlačit na Vládu, aby tohle řešila, bude delší čas odpovídat prostou odpovědí, že je válka, že umírají děti a my musíme čelit zlu. Možná i tím, že budeme odebírat suroviny od někoho, kdo se tváří jako kamarád, ale z neznámého důvodu nám je dát za draho.

Už teď slyším, jak jsou lidi nespokojení. Ne na sítích, ne v komentářích, ale vedle mě. Je zvláštní, že mají shodné názory. Třeba, kde se vzaly prázdné byty, proč krmíme někoho cizího, když jsou u nás matky samoživitelky, které nemají na oběd dětem ve škole, proč se v některých firmách finanční pomoc Ukrajině píše na zvláštní účty.

Odpověď – válka, umírají děti, vy jste to nezažili, a ty účty proto, že se na to dostane dotace z EU.

Politici, napříč politickým spektrem, mají jednu vlastnost, která se jim nedá odepřít. Jak jde o to ukázat světu, že jde někomu pomoci, tak to udělají. Ne že by chtěli, oni to dělají proto, že to ukazuje někdo, kdo na to má, a my poslušně jdeme s davem.

Pořád ale nepopírám, že jsou někteří, kteří to myslí vážně a hodlají pomoci. Na druhou stranu, jsou tací, o kterých se tuší, že to zase tak vážně neberou, a aby se zabránilo tomu, že se to někdo dozví, zřídí se pro jistotu úředník, který bude upozorňovat na dezinformace a vysvětlí, co a jak si máme myslet.

Není to tak dávno, co jsem psal, že kdysi existovaly politické komentáře, jak se mají diváci a čtenáři na věci dívat správně ideologicky, a že se ta doba vrátí. Inu, tramvaják umí předvídat.

Tahle Vláda ví, že konečný účet ona platit nebude. Mluvila o šetření, mluvila o tom, jak předchozí Vláda rozhazovala, jak nic nemáme – a teď lítají miliardy na všechny strany a odpověď na důvod je zřejmá.

Válka, umírající děti, a vy jste to nezažili.

Ne nezažili – ale podle některých, a těch hlasů přibývá, budeme za to platit.