Přežít vlastní smrt

Dneska jenom moje bláboly - nic víc, Čtenáři, nečekejte. Jen já. Žádná politika, žádné verze budoucnosti, žádná povídka – nic takového. S tímhle jsem skončil a nechám podobné úvahy jiným. Však se jich najde dost, co chtějí psanými slovy změnit svět. Já už jsem mimo hru. Nezajímá mě to. Už ne.

Dlouho jsem nepsal, a když se dívám do své psané historie, musím se usmívat. Tak naivní, ale sranda může být. Dost se změnilo. Nejvíc já a svět. Ať se mi to líbí, nebo ne.

Pořád na Tebe myslím. Na necelých sedm společných let. Na Tvoje děti, na naše starosti, na naše plány, na naše sny, na naše odvary z vylouhovaných čajových lístků slibů a přání. Všechno se mi to míchá v probdělých nocích, kdy brouzdám ve tmě po místnostech ztichlého bytu, za okny skučí vítr a po silnici čas od času projede auto. Nažloutlá světla, blízká i ta vzdálená, mi připadají mrtvá. Sice svítí, vylévají záři do okolí, ale mně připadají prázdná a zbytečná.

Myslím na Tebe. Myslím na rodiče, se kterými jsem léta nemluvil, na bráchu, na švagrovou, na neteř, na synovce, kterého jsem ještě neviděl (a to už prý mluví a komunikuje), myslím na tu neskutečnou zbytečnou dřinu, díky níž jsem se pro Tebe snažil vytlačit trochu toho štěstí, protože jsi ho v životě neměla. Myslím na měsíce ústupků a kompromisů, na svůj sklopený zrak, na svoje vzdychání a na svůj křik, když už jsem nevěděl, co říct, a proto jsem řval, myslím na slzy, na Tvoje i na svoje, myslím na všechno spojené s tebou a v temnotě bytu ono všechno na mě vyplouvá jako na moři bludné lodě, které se objeví těsně před přídí a je pozdě křičet "kormidlo stranou!".

A s tím vším přichází i něco nového, myšlenka, nápad, řešení – nejdřív je malé, je to jen malé zrníčko ve škebli, jemuž teprve čas dává perlový třpyt a lesk. A času mám dost. Sama si mi ho dala. Spoustu času.

Myslím dál, na všechno, na svoji zchromlou ruku, na bolest podivně napnutých šlach, na prázdnotu kolem mě, na to, jak málo stačí, aby na tebe všichni zapomněli, aby ti i všichni ostatní dávali nezájmem čas. Spoustu času. Perla byla dokonalá.

Líbila se mi. Vtlačila se do ostatních myšlenek a stínila každému nápadu, i Tobě. Je jednoduchá, je geniální, má řešení – stačí málo a je hotovo. Žádné starosti, žádné myšlenky, dohasínající světlo na ulici, kde nikdo nechodí. Prosté.

 Myšlenky se stávaly sobeckými. Už nebyly o tom okolo, byly o mně. Řešily jenom mě. Co je pro, co je proti – nikdy nedělám ukvapené závěry, myslím na věc z mnoha úhlů, v tomhle případě poprvé z vlastních úhlů. Najednou je skvělé být sobcem, nezaobírat se přemýšlením o druhých, třetích, čtvrtých, dalších. Být svůj, alespoň v tomhle.

A ideje jsou jiné, naivní, ptají se na bolest, na možné scénáře, zvažují zvláštní alternativy – třeba že se nikdy nedozvím, jak Sherlock Holmes v pokračování nové televizní verze vyřešil otázku vlastní dokonalé sebevraždy skokem ze střechy (nějak to udělat musel), řeším další podivné otázky, a přitom brouzdám na internetu a nejčastěji čtu, že na něco takového nemám právo. A proč bych neměl? Protože jsem sám sebe nestvořil. A já o to žádal? Ne, ale je to úkol, hra, hra na život? Tak proč ale musím rozhodovat o mnoha jiných věcech? Proč to nedělají mí stvořitelé? Poněvadž některé věci musím prostě sám. A to je ono. Něco musím sám.

A další alternace skutečnosti. Co můj nedokončený román. Utiším hlasy postav, které na mě pokřikují z hlubiny propasti mé fantazie, škemrající o naplnění vlastních osudů? Představují si mě jako Boha? Mám právo je opustit? Nedat jim odpovědi? Myslím si, že ano.

Ten večer nebyl ničím zvláštním. Alespoň pro mě ne. Nějak to z něj vyplynulo. Zase jsem sám. Ty jsi vzdálená někde ve tmě, v prázdnu, v jiném čase a v jiné realitě.

Postupuji podle mého vnímání systematicky a překvapivě nesobecky, nechci Ti dělat víc starostí, než jich budeš mít – ačkoli je to jen moje iluze správného postupu, žádný rozumný postup neexistuje. Dávám na pracovní stůl kartu do bankomatu (pin jsi zapomněla, a tak ho připisuju vedle), překvapivě si myslím, že je to tak trochu galantní. Vypínám mobil, a dokonce domácí wi-fi. Stát se může cokoliv, nechci v pro mě novém stavu třeba volat o pomoc, a to jakýmkoli způsobem. Chci ticho.

Kousek od postele je skříň. Z nějakého pro mě nejspíš jasného důvodu, na něj připichuji Tvoji černobílou fotografii. Je to kýčovité chování, vím, a staromódní, ale jednoduše ji tam mít musím. Usínat do snů společně. Jsi na fotografii překrásná a dokonalá. Nafotila si ji dlouho před tím, než jsme se poznali. Pořád jsi dokonalá, pro mě ano, přestože ty už o tom takhle nepřemýšlíš, avšak do fotografie se vtisklo i něco víc. Něco, kvůli čemu ji nyní potřebuji.

Dorazila tma. Jiná tma, než je za okny. Jako by nebyla tak přímo černá, spíš mlhavá. V určitých situacích věci ale tolik neřešíte. Šumí. Jako větráček v počítači. Zvuk vás kolébá, až do okamžiku, kdy jej přestáváte vnímat a pokládáte se do ticha a aniž to víte, končíte.

Trvá to hodiny, akorát Vám to připadá jako moment. A proto se divíte. Má být vypnuto – ale u mě je to restart.

Přes závěsy svítí slunce a místnost má načervenalý nádech. Tělem cosi koluje a ožívá. Tvoje černobílá tvář mlčí, rty máš krásně plné. Oči se Ti dívají někam za mě, nahoru. Netuším, čím včera byla realita, jak vypadala. Jsem omámený, ale nad očekávání pocitem odpočatý a svěží. Pomaličku do mozaiky vzpomínek zapadají kamínky, a přece je neúplná, a nikdy ani plná nebude. Něco se včera stalo, určitě, něco zvláštního, důležitého. Mnohé věci si připouštíte pomalu, bojujete s nimi, přemlouváte je, měníte k obrazu svému – zase smlouváte a děláte kompromisy, tentokrát sám se sebou. Za každou cenu se snažíte vyjít jako vítěz – nebo alespoň jako neporažený. V remíze. Co je to remíza? Dvě dokonale vyzbrojené armády, které se nepotkaly.

Mělo by mi být fyzicky špatně, jenže není. Měním si kamínky v obrázku, zaplňuji hluchá a slepá místa vlastní fantazií. Viditelné důkazy mažu nebo změním na přijatelnou verzi vysvětlení. Myšlenková perla, mně darovaný třpytivý poklad, mé řešení, je pryč. Zmizel Sherlock a jeho pád, ztratily se hlasy románových postav z hloubky propasti – jsou klidné, a opět mě budou otravovat slaboulinkým hláskem a brnkáním na moji ješitnost tvořit je k mé vidině dokonalosti.

Brzy budou vánoce. První osamocené. První – z toho slova jde strach.

Myslím na Tebe. Myslím na rodiče, se kterými jsem léta nemluvil, na bráchu, na švagrovou, na neteř, na synovce, kterého jsem ještě neviděl (a to už prý mluví a komunikuje), myslím na tu neskutečnou zbytečnou dřinu, díky níž jsem se pro Tebe snažil vytlačit trochu toho štěstí, protože jsi ho v životě neměla.

Myslím… A doufám. Času si mi dala dost.