Přestávka na Andělu, čokoládová královna a HP v Applu

Tramvajáci mají během směny přestávky na trati. Na zotavenou před další jízdou. Mnohdy však jsou těmi nejnáročnějšími a nejvypjatějšími minutami z celého dne.

Copak přestávka na Palmovce. Tam to jde. Většinou si koupíte něco k jídlu a zalezete do boudy, a už se na vás ze všech stran hrnou neuvěřitelné historky z kolejí, odboráři agitují a přidávají vtípek za vtípkem (je před jejich volbami a boj o moc funguje i v tomto mikrosvětě), a pokud vás tohle nebaví, přejdete o patro výš, do klidné místnosti, kde je většinou prázdno, poněvadž tramvajáci jsou líní jít do schodů, a tak se místnosti přezdívá oáza klidu, a tam čekáte, než půjdete střídat.

Ale na Andělu je to horší. Je tu sice rovněž budka, ale je daleko a musíte k ní až Na Knížecí. Tady však funguje i něco jiného. Jen jak vystoupíte z tramvaje, svět okolo vás dostane. Zvláště jako mě v pátek – a to my z Hloubětína nejsme na Anděla zvyklí, protože cestou sem máme jenom dvě čtrnáctky.

V pátek jsou tam trhy, ale to asi víte, pokud jste z Prahy, a je to hlava na hlavě, lidi do sebe tlačí a jsou nervózní a vybírají ze stánků a chtějí jen to nejlepší, o něco víc nejlepší, než měla ta paní před vámi, a uličky jsou těsné, a otíráte se o sebe a lidi pak na vás koukají, jestli to jako myslíte v dobrém nebo jim chcete prozkoumat kapsy, a občas se bráníte před někým, kdo jde proti vám s kelímkem nebo s klobásou na tácku a hořčice mu kape na bundu a na boty – a tak postupujete a postupujete, a je to jako byste se šourali v nekonečné frontě na život, dokud se nedostanete na roh k pekárně Paul a do uší vám nemluví křesťan s kytarou o Bohu a jeho lásce.

Ale ani ten shon neustane. Jen se fronty na život větví do různých směrů. Anděl je vlastně daleko živější než Václavské náměstí. Tam spíš lidé zevlují, a hodně tomu přispívají turisté – na Andělu lidé žijí, a jak je známo, poslední roky se žije ve spěchu.

Šel jsem do nákupního centra. Pro Septonex na poraněnou nohu, jak víme od minula. Už vypadá líp, ale jistota je jistota, a bahno není zrovna symbolem hygieny, ačkoli zvířata se v něm válejí a nic jim není.

A v nákupáku prostor vypadal, jako by se v něm měla brzy sehrát důležitá bitva o budoucnost celého vesmíru. Ve vzduchu jsem cítil podivnou energii a šum, a je dost možné, že právě onen šum tu energii sám vytvářel. Jako by nikdo neuměl zpomalit – až na několik lidí sedících na lavičkách nebo stojících v řadách u pokladen. Dokonce i paní lékařka, co mi prodávala sprej, jako by pořád na místě tančila a nebylo jí těžké představit si, jak by snadno tancovala mezi regály s aspiriny a ibalginy v akci, jako víla by dělala otočky mezi kapkami na rýmu a kašel a po špičkách cupitala směrem ke krémům proti stárnutí.

Jelikož mi maminka spravuje kraťasy, abych neměl do zadku o díru víc, šel jsem jí koupit čokoládu, a aby to to tátovi nebylo líto, koupím mu jí taky, máma je na mléčnou, táta na hořkou – máma je máma víl, táta spíš otcem draků.

Protlačím se postupujícími liniemi k čokoládovně a tam jsou dvě prodavačky, a ty vypadají skoro stejně – brýle, pláštíky, snad i trička. Akorát jedna mluví slovensky a druhá česky. A tak vyberu čokolády, a jelikož bylo po výplatě, rozšoupnu se, a poručím si pro sebe tři bonbónky, i když je na mě vidět, že už před pětistým čokoládovým kouskem bylo pozdě.

"Já býval hubenej kluk," říkám prodavačce, co mluvila česky a v rukavičce, jako by byla na plese, dává bonbonky do fóliového sáčku. "Ale pak jsem si tady koupil tři kousky, a podívejte na mě!"

Tomu se usmála a řekla, že to zná. A stejně tak i zná všechny čokolády tady. Řekla, že "bohužel, že zná". A já to pochopil, a povídám: "Vidět to na vás není, a pokud je všechny znáte, klidně se považujte za čokoládovou královnu."

A zase se usmála a za brýlemi jí trochu zablýsklo, a znovu sáhla plesovou rukavičkou do zástupu čokolád a vybrala jeden a dala mi ho jako pochvalu ochutnat, a dala mi ji, jako by to byla hostie, a stejně jako pravá hostie potvrzuje přítomnost Boha – tenhle kousek rozplývající se čokolády potvrzoval, že čokoládová královna má dobrou vůli a její království čokoládových bobů, mléka, různých druhů cukrů a přísad je mi nakloněno a jsem v něm vítaným hostem.

A já šel dál.

A mezitím vedle mě:

"Teda, mámo, to je zase lidu, co? Já ti řikám, tyhle nákupáky to je každej den jak první máj. Do průvodu všichni a povinně!"

"Furt nehudruj, táto. A drž tu tašku pořádně, nebo se to tam vyleje. No podivej, co děláš, kam to padlo. Ty chlebíčky pak ani prase nebude žrát, jak to bude nablemcaný."

"Ty furt něco máš, mámo, já to klidně sežeru. Ale těch lidí. Pořád si stěžujou, jak nemají prachy, a hele jak nakupujou. A ty tašky, co tahaj, to snad ani nesnědi, to musej vyhazovat!"

"To je mi jasný, že to sežereš, ale to neni pro tebe. Večer přijde Magda a ten její. Takže ty se toho ani nedotkneš!"

"Cože, Magda? A ten její. Vždyť ten je jako nějakej chudáček. Nepije, nekouří, ani šachy, ani karty nehraje. Co já tam?"

"Každej nemusí chlastat jako ty. Prostě je normální!"

"Normální je pít, mámo, od toho se to dělá, aby se pilo, kdyby Pán Bůh nechtěl, abychom nepili, nedával by nám ječmen!"

"Táto, nerouhej se, to se nedělá. Radši jdi pro vozejk, a nesmíme zapomenout na rohlíky, a na chleba. Já zítra nikam nejdu, a v neděli taky, já jsem za celej tejden ušlapaná až až!"

"Mámo, každý pečivo je tragickej osud obilí, ze kterýho mohlo bejt pivo."

"Táto, nech toho. A připomeň mi vzít rajčata. A nebo ne. Ty si stejně nic nepamatuješ. Radši jen drž ten vozejk, a ne že někam nabouráš!"

"Mámo, ty porád něco máš!"

A já šel dál skrze lidi, a šel jsem do prodejny Applu, kde se prodávají hezké elegantní počítače, a hned jsem si to namířil ke stolku s 13palcovým MacBookem Air, protože mám sen (ne jediný). A tenhle sen je takový, že až splatím pohledávky (cenu) za svoje sedmileté manželství, tak si na tenhle krásný stroj ušetřím, a kdykoli na něm uvidím svítící nakousnuté jablko, uvědomím si, že zlý sen je pryč, a všechno je jinak – budu mít v něm stejné ujištění, jako mívají dlouhodobí vězni propuštění na podmínku, kteří se probudí v pro ně nezvyklé pohodlné posteli, jsou celí zpocení po zlých snech, a pohled na okno, ve kterém nejsou mříže, je ujistí o jejich svobodě.

A já budu svobodný stejně, a tak jsem se šel na ten svůj symbol svobody kouknout, sáhnout si na něj, a hned u mě byl mladík z Baru géniů, a slušně pozdravil a ptal se mě, jestli jsem se do Maca zamiloval – a já mu odpovím, že ano, ale že si ho teď určitě nekoupím, ale jdu se na pár věcí zeptat.

Ale to jsem řekl jenom tak, protože kdo má opravdový sen, už o něm ví dávno všechno, poněvadž si s ním v hlavě pořád dokola hraje, zná jeho kontury, zná každý detail, a proto, abych nebyl za hlupáka, ptal jsem se na věci, které stejně znám a mladík měl radost, že je k užitku. A když už jsem nevěděl, na co se ptát, tak jsem začal řešit jinou otázku, a to takovou, jestli by se mi tenhle přístroj vešel do batohu, do určené kapsy, a tak říkám mladíkovi:

"Tohle panu Jobsovi do záhrobí neposílejte!"

A než se mladík nadál, vytáhnul jsem z batohu svoje staré HáPéčko a položil ho na zavřený Mac, abych zjistil, že jsou stejně velcí, jako vzdálení příbuzní narození v jeden den. A mladík vyvalil oči, a koukal na stříbrnou značku HP a rozhlíží se a povídá: "No to by se asi vedení nelíbilo!"

A kdo ví. Možná se poprvé tyhle dvě značky sešly pohromadě, jak se říká tělo na tělo – na kratičký okamžik se setkaly v pohlazení, a kdo ví, co tohle kraťoučké miniaturní vesmírné spojení do budoucna přinese, protože jak říkal zemřelý pan Jobs: "Dobří umělci kopírují, géniové kradou!"

Rozloučil jsem se s mladíkem se slovy, že se někdy uvidíme, a pro mě to bylo, jako bych někomu dával slib, že jednou bude líp, a líp bude, a moje HáPéčko půjde do důchodu, jeho popraskané křupající klouby lepené vteřinovým lepidlem si odpočinou jako dědeček v houpacím křesle a s nostalgií zavzpomíná, jaké to bylo, když se na něm psaly příběhy a blogy.

A šel jsem zpátky, a věděl, že za chvíli střídám a udělám velké kolečko jako čtrnáctka a dvacet čtyřka, a za tři hodiny mě zde čeká další přestávka.

Ale tu už jsem nechodil a ani nic neobdivoval. Sedl jsem si do KFC, koupil si vařenou kukuřici, a přes internet si povídal s kamarádem Markem, co má natrženou šlachu, a ještě se do něj dala nějaká angína.