Jsem řidič tramvaje – ale to už víte. Ale možná nevíte, že kvůli tomu se obtížněji chovám uvnitř vozu jako obyčejný cestující.
I když neřídím a jenom sedím a koukám z okna, pořád se nemůžu zbavit řidičských návyků, mezi něž patří i poslouchání cestujících. My tramvajáci se v tomhle dělíme na dvě skupiny. Na ty, co dokáží dění ve voze ignorovat a nejsou schopni za celý den interpretovat jedinou větu, co zaslechli (protože ji jednoduše neslyší) nebo popsat dění ve voze. Druhá skupina, do níž patřím, to má přesně naopak. Poslouchají a ví o všem, co se ve voze šustne.
Jako cestující jsem tohle dokázal odfiltrovat, avšak s přibývajícími lety neposlouchat šlo hůř a hůř. Sluchátka na uších příliš nenosím, takže nesedím jako pecka, nečumím tupě před sebe a nejsem ponořený do vlastního světa.
Zrovna včera jsem musel na Strossmayerovo náměstí na střídání linky sedmnáct a necelých dvacet minut v podobě cestujícího mi bohatě stačilo. Byla to dada jízda, která začala na Palmovce.
Dění: Tramvaj 15-T (Ta nová, ale, ještě bez klimatizace). Teplota uvnitř tak kolem 40 stupňů, ale měl jsem pocit, že v pekle bylo líp. Stav cestujících: plno. Stav cestujících jiný: nebylo jim asi dobře.
"Tak tady budeme, tady budeme, tady, tady!" říkala paní, vedoucí na vodítku psa. Ani si nesedla, přestože jí uvolňovali místo. "Tady, tady budeme, tady to fouká. Sedniiii!" zařvala.
"Ne ten Asus to nepoznáš, nepoznáš!" řekl chlapec do telefonu. "To nepoznáš, to je stejný. Je to teda trochu jiný, ale nto nepoznáš, to je stejný."
"Jo to se to pojede," broukal si mladík, který v náručí držel náhradní kolo k byciklu. Brnkal prsty o dráty, jako by hrál na harfu. "Pojedeme, pojedeme!"
"Tak tady nebudeme!" řekla paní, trhla vodítkem, a pes nadskočil, protože si myslel, že došlo na exekuci oběšením. "Tady ne, tady to nefouká." A hnala se vozem kamsi dopředu.
"Pojedeme, pojedeme!"
Dívka vedle se usmívala na mobil, jako by to bylo zrcátko, něco klepala dlouhými nehty a najednou na lesklou plochu vyšpulila pusu a udělala muckmucmuckmuckmuck.
"Nepoznáš, to nepoznáš, nemáš šanci poznat. Jo, já bych to poznal, ale ty to nepoznáš, v tome není rozdíl."
"Do hor, tam to pojede, tam to bude dobrý!"
Muckmuckmuckmuckmuck.
Paní se hnala zpátky, pes ani necupital a ignoroval cokoli, jen se nechal táhnout a přemýšlel o Srstkovi. "Tak tady to fouká, tady budem, tady už budeme! Sedniiiii!"
"Ještě dneska tě protočím ve stromovce."
"Tak rozdíly tam jsou, ale jsou tak malý, že je nepoznáš!"
Muckmuckmuckmuck
Kdyby za oknem ulice nejela kupředu, připadal bych si jako na přeskakující desce, a přeskakující deska a horko okolo nevěstí nic dobrého. Říkal jsem si, že ještě nepracuju, ale lidi už mě dávno maj, a jak to asi bude vypadat, až pracovat budu, a oni mě dostanou ještě víc.
"Sedni, sedni, sedni!"
Muckmuckmuck
"Pojedme."
"Bez rozdílu."
No, vydržel jsem to až na Kamenickou a tam vystoupil. Schválně jsem přejel, poněvadž jsem si potřeboval ještě něco koupit, ale už na Vltavské jsem chtěl z vozu utéct, křičet a pak padnou na kousek od psů prochcané a podělané trávy a mazlit se s přírodou a omlouvat se jí za celý svět. Vystoupil jsem a nadechl se, svět venku mimo tramvaj vypadala v pořádku. Asi i v pořádku byl.
"Prostě nepůjdeš, a budeš se chovat slušně!" řekl někdo blízko mě. Třeba to patřilo mně, a když jsem se ohlédl, skoro jsem litoval, že to mně nepatří. Jakýsi opilec stál u lampy pouličního osvětlení a peskoval jí. Lampa mlčela, a to asi neměla dělat, protože opilec jí řekl, že je mrcha a nikam nepůjde.
Rozhlédl jsem se a hledal kousek trávy. Nikde v blízkém okolí nerostla.
