Povídka na čtyři dny - Patriot dokončení

Jistě už chápete, že lidská mysl se řídí různými pravidly. A nemusí být zrovna těmi pravidly, které uznáváme. I nenávist je pravidlo, co může ovlivňovat mysl a díky ní si stvoříte své náboženství. Pokud Vás povídka nenudila, tady máte onu nenávist, jež dokáže člověka změnit na zvíře a dá tak stvořit novému dogmatu, které ač je šílené, má svá děsivá pravidla a oběti.

5

Vzbudil jsem se za svítání. Napůl opřený o skříň v ložnici. Bytost ležela vedle postele zkroucená do prenatální polohy. Končetiny z ní skoro jenom visely do stran. Vypadala jako obří hmyz, který vyčkává na můj pohyb. Skrze lesklé prameny černých vlasů koukalo jedno oko, druhé jsem neviděl.

Vstal jsem a ze skříně vytáhnul nástroj. Bylo zvláštní, že nebyl studený. Nejspíš se do něj ze mě už dostalo tolik života, že přestal být součástí a stále si udržoval vlastní sociální identitu. Přiložil jsem ten kus života na tvář. Přísahám, že hřál.

Pak jsem stál na rozpraskaných schodech z domu a koukal do zahrady – a přes ni do mého světa. Ovíval mě vánek a nasládlá vůně. Tancovala okolo mě a pletla se mi pod nohy. Natáhnul jsem ji nosem a dlouho zadržel. Okolo ramen se objevil známý stisk otcovy ruky, přesně tak, jak mě objala v posteli, bezpečná a teplá. Hladil mě po vlasech a já se hlouběji zavrtával do jeho náruče.

"Musíme si na ně dávat pozor," zněl mi do spánku jeho hlas. "Jsou všude. Jsou všude a to není dobře. Nikdo se jim nesmíme dát."

Hlazení pokračovalo.

"Tou jejich hatlamatlatilkou to začíná. Vypadá to nevinně. Skoro jako vtip. Ale pak je to najednou horší, než by sis myslel. Jsou všude."

Skoro to bolelo, jak mi ruka drhla o vlasy, i když v tom stále byla něha.

"Jsou všude!"

Vyšel jsem na ulici, vrátka za sebou otevřená. I dům je otevřený. Nebudu se tam vracet.

Můj nový domov bude stát někde jinde a bude postavený až za řadu let. Nevím, jak se do té doby vyvine architektura, ale mně by se osobně líbila kupole. Vždycky jsem měl rád kupole. Velká, bělostná, hladká jako led. I antické sloupy by tam mohly být. Celá řada. Budou se tyčit k nebi jako strážci a mezi nimi povede cesta do hlavního sálu. Samozřejmě že nebude pustá. Budou ji lemovat obrazy s výjevy z mého života, chvilky, jimž se říká zlomové. Jestli chcete, můžete si je pohladit. To bude dovolené, jelikož si to přeji. Jen se dotkněte a přeberte kus z mé energie, z mé vůně, z mého oceánu.

Obrazy jsou důležité. Bez nich by cesta do středu chrámu nebyla úplná. Škoda jen, že vám je jako průvodce již nebudu moci vyložit.

Na prvním obraze, hned za vstupem, může být ten okamžik, jak jsem odstranil bytost prodavače u stánku s časopisy. A každý, kdo se podívá, vytuší, jak moc jsem se snažil. Koneckonců byl na mé cestě první, takže si zasluhuje mimořádnou pozornost. Jeho časopisy dávno otravovaly vzduch Jinými. Vlezli do nich jako švábi a vychovávali další a další generace.

Na výjevu poznáte, že jsem se na poprvé dobře netrefil. V překvapeném obličeji uvidíte hrůzu i bolest, s níž se oči stočily k ráně na noze. Ale můžete vzít na to jed, že to takhle neskončilo. Nezalekl jsem se zoufalého jekotu a smál jsem se, když se snažil doplazit do svého stánku. Co tam dělat? Co? Proč se nesnažil dostat za pevnější zeď, když věděl, že bych ho v jeho obchůdku dostal tak jako tak.

Bylo by překrásné, kdyby další obrázek alespoň trochu mapoval vteřinu, kdy stánek hořel oranžovými plameny a prodavač bytost uvnitř pochopil, že vidí smrt. Ten moment by si skutečně věčnost zasloužil. Vypadal jako rozkvetlá ohnivá květina.

A následují další obrazy.

Skupinka Jiných před hotelem. Jejich klid a veselí je v momentě pryč, když první padne ranou do hlavy k zemi. Ostatní běží pryč (na obraze mohou být znázorněni se šmouhami, to snad návštěvníci pochopí) – útěk je krátký.

A další obrazy:

Třeba ten, jak se na mě ze strany vrhl mladík v modré čepici. Chytil mě a povalil. Z leva přibíhal další člověk. Ruce a o či měl rozšířené jako u zvířete. Mladík na zemi zaváhal. Chytil mě špatně a já vyklouzl. Běžící člověk po výstřelu klopýtl, a než se zastavil u okraje chodníku, několikrát se v letu přetočil. Mladík chybu nenapravil a klesl vedle mě s prostřeleným hrudníkem.

Věčná škoda, že v obrazech nezachytíte hloubku a zoufalost řevu. Přál bych Vám ho slyšet. Jak křičeli oni, tak podobně skučí kuřata těsně před tím, než je podříznou. Jedno ztichne, a další začnou naříkat dvakrát víc. A víc a víc.

Jiní prosili a škemrali o život jako bití psi. Dokonce na kolenou lomili rukama. Pozdě si uvědomili, že já nejsem jejich nový bůh – já žádnou milosrdnost neznal.

Nijak nepochybuji, že litovali, avšak co je to platné. Nemoc je nemoc a ta se léčit musí. V mé tváři to bylo dost dobře čitelné. Pro nic jiného tam nebylo místo.

Doufám, že si prohlídku mého chrámu užijete a budete se do něj vracet nikoli z donucení nebo nějaké bláhové povinnosti, věřím, že se ke mně budete vracet s pokorou a obdivem. Vždyť jsem to všechno dělal jen kvůli Vám. Pro Vaše děti, pro budoucnost Vás samotných.

Opakuji, že nijak netuším, jak bude chrám postaven a zařízen, ale drobné přání bych měl. Ohledně jediného obrazu. Mohl by být umístěný jako poslední na cestě do středu celé stavby. Až u něj budete, určitě uvidíte moji mramorovou sochu. Snad bude sedět na křesle a bude k vám shlížet jako moudrý a hodný mudrc. Možná už uvidíte prasklinu v zadní části lebky. Památné to místo, kudy proletěla poslední kulka, když jsem nástroj strčil do pusy a ve zlomku vteřiny se stal nesmrtelným. To nechte. Důležitý je ten poslední obraz. Nejspíš Vám bude připadat obscénní a neslušný, ale já jsem na něj hrdý.

Jsem na něm, jak zády k Vám močím mezi kmeny stromů. Bude to přesně ten okamžik, těch pár vteřin, než jsem se definitivně rozhodl. Moje hlava je skloněná, jak sleduje proud moči, ale Vy ji pozvedněte a buďte bdělí. Tak kousek vzadu od mé hlavy bude kmen a na něm vyrytá věta v jazyce vetřelců. Ti, co stvořili mstitele a legendu. Budete ji jistě znát z učebnic a z mých životopisů, avšak i tak si ji přečtěte a bděte.

Je jednoduchá a strašlivá zároveň:

Rock and Roll Rules