Povídka na čtyři dny - Patriot 1. část

Tuhle povídku jsem napsal asi před čtyřmi lety, v době, kdy všechno ještě bylo jinak (ve všech směrech) a povídka byla jen vizí. Kdo by čekal, že se i takovéhle vize mohou plnit. Je to takový pohled z druhé strany. Jen můj osobní pohled na současnou problematiku "náboženství", přirozeně v mém případě říznutou trochou tajemství, což téhle povídce dle mého neublížilo - i když jak jsem již napsal, jde o pohled z druhé strany, z úplně jiné strany, nenechte se splést, nic není, jak se zdá.

1

Jsou všude.

"Jsou všude!"

Slyšel jsem mnoho příběhů a legend, kde stejnou větu křičeli lidé na smrt vyděšení zlými démony. Potom utíkali do bezpečí. V náručí drželi svoje děti, pokud měli volnou ruku, křečovitě v ní svírali poloprázdný vak. Utíkali, protože útěk byl tím posledním, v co doufali. Bezpečí byla jen iluze. Oni byli všude.

Jsou všude.

Akorát já to nekřičím.

Jsem potichu a ani ve snu mě nenapadne, abych něco křičel. Stejně pochybuju, že by to k něčemu bylo. Jsou všude a já o nich vím – dobře jako oni vědí o mně. Ani se před sebou moc neskrýváme. Oni jsou tady, já taky.

Oni nejsou nějací démoni. Tihle přišli z daleko větší dálky – a dálka je pokaždé pojem relativní. Jejich dálka je ta, že si myslí, jak jsou dokonalí. Doslova na nich pozorujete, jakou dokonalostí se uvnitř sebe opájejí. Kape z nich. Padá z jejich těl každičkým pohybem a za sebou nechávají mastné stopy vlastního spravedlivého přesvědčení.

Nejspíš budou jenom organismus. Takový ten, co sotva zahlídnete v laboratoři pod mikroskopem – ale tenhle život je natolik chytrý, aby se dostal dovnitř a Vás pomaloučku přetvářel k obrazu svému. Kdo o tom více popřemýšlí, dostane se až k podobě Boha.

Nebyl jsem jediný, kdo pozoroval u lidí změny chování. Na začátku nás pozorovatelů bylo mnoho. Tolik, že to tehdy stačilo na armádu. Jenomže čas pro Jiné pracoval jako živá voda a z našeho množství se pomaloučku stávaly skupinky a jednotlivci. Mezi sebou neznámí lidé, s vlastními představami a názory.

Nemusím rozebírat, jak se to stalo. Dostali je. Nic víc. Někoho rychle, někoho pomalu. A nechci si představit, co znamená ono pomalu. Bolestivé pomalu, pálivé pomalu, krvavé pomalu. Co všechno je pomalu, než řeknete ano.

A pak řeknete víc. A možná přijde další pomalu.

Nechci o tom přemýšlet, protože se pak začínám bát.

Pořád si říkám, že vydržím. Vydržím nejdéle, jak budu moci. Třeba si pak řeknou dost a nechají mě být. Budou mě považovat za exotické zvířátko a zavřou do klece k nedělnímu povyražení. Za příplatek do mě šťouchnou klackem, abych ukázal něco ze své pověstné dravosti. Děti se budou smát a dospělí (Jiní dospělí) budou kývat hlavami jako poděkování za mříž mezi námi.

A až umřu, dostanu se do učebnic jako vzor budoucím generacím, jako plod nevyspělosti, poslední zbytek dravého světa bez řádu. A já říkám, radši všechno tohle než se Vám ohnout.

Jsou všude a mě nedostanou.

Mě a moji rodinu.

Raději oheň než vidět syna a ženu mezi nimi. Nežil jsem přece proto, abych zplodil syna, a pak ho vzal do náručí a jako dárek jej předal a říkal:

"Tady je. Je Váš. Jsem šťastný, že tohle je jeho budoucnost."

Nedostanou nás.

Můj otec zemřel, když mi bylo devět. Pokud Vám otec zemře do Vašich dvaceti, je to smutné, když do desíti, radujte se, stáváte se mužem. Jeho obraz v hlavě vnímám málokdy. Útržky, kousky pohyblivých obrázků, je toho málo. Připadá mi jako někdo cizí a já na něj stále zapomínám.

A než zapomenu úplně, musím mluvit o tom, co je důležité. Moje vzpomínky jsou někdy jenom pocity, skoro totožné se sny. Bezbarvé, široké a pusté, vyplouvající z minulosti do přítomnosti jako chuchvalce mlhy. Prožité roky se smrskly do vteřin a velké obrazy minulosti do sotva rozeznatelných miniatur. Jsou v nich slova, někdy křik, někdy jsou tiché a popraskané jako z jiného světa.

Jeden obraz je jasnější a delší o něco víc než ty ostatní. Je letní den, okolo stojí řada ovocných stromů. Voní sladce, připomínají pečivo. Stromy šumí jako potok, ačkoli netuším, jestli tam nějaký opravdu byl. Praská oheň. Jeho plameny jsou pro mě obrovské, větší než stromy. Dosahují do nebe. Kdyby chtěly, určitě by dokázaly spálit celé okolí na škvařící kousky. Možná oslavujeme. Narozeniny. Podobné místo v jiných obrazech nemám.

Vidím samé vousaté tváře. Moje matka tu není. Nevidím ani bratry. Samé muže. Ostré tváře, oči, černé vousy. Smějí se. Stromy voní, oheň posílá do nebe červené hvězdy. Smích a zpěv.

A potom se stalo. Nevím co, ale muselo to být velké Něco. Smích a zpěv ustal. Lidé okolo ohně zamrzli. Plameny olizovaly tváře a do očí všech se dostala dlouhá pichlavá kopí. Hvězdy zářily. Měsíc svítil na obloze jako rybí oko.

Tvář, která je otcova, se mračí. Některý z těch všech lidí Něco musel udělat. Netuším co. Akorát nějak uvnitř chápu, že to nebylo…

…lidské.

Po momentu ztuhnutí (kdo ví, jak trval dlouho) se život opět rozběhl. Sice pomaleji, jako by líně, ale pokračoval. Lidé se pohnuli a někteří se napili. Očima, svým zdvojeným kopím, přeskakovali jeden na druhého. Někteří složili ruce do klína a sklopili hlavy. Veškerou veselost spolkly plameny a černá noc nad námi.

"To bys neměl!" řekla tvář mého otce.

"Ale prd." Odpověděl hluboký hlas. Snažil jsem se vidět, čí rty se pod vousy pohnuly, jenomže obraz tohoto okamžiku je mlhavý. "Nemusíme se toho tolik bát. Nemusíme. Proč taky? Strach z toho přece nejde. Nebo vy se bojíte?"

Zamručení.

"Tohle bys neměl," zopakovala otcova tvář, o poznání přísněji. Pamatuji si, že po podobném tónu ke mně přicházela bolest na tváři.

Hluboký hlas řekl něco, čemu jsem nerozuměl. Otcova tvář zopakovala větu, že se tohle nemá. Mručení okolo plamenů. Otcův tón daleko přesáhl hranici přísnosti a stal se něčím hrozivějším. Mručení.

Co přišlo po něm, nevidím. Noc odešla stranou a já cítím vůni deky. Hovory lidí jsou daleko. Pořád ještě cítím kouř, ale plameny zmizely. Vzdálený hovor jako by nepatřil oslavě a pořád se držel přísného mručení.

Usínal jsem. To si pamatuji dobře. Navíc mám před sebou i sen, jaký se mi v téhle atmosféře zdál. Byla v něm postava. Silná, černá. Hladila mě po vlasech a mluvila. Připadalo mi, jako by slova ke mně přilétávala z obrovské dálky. Každé písmeno mělo křídla a vznášelo se nad všemi stromy, a až potom zakroužila a snesla se pod mou deku. Slova mě uklidňovala. Někomu jinému by připadala hrozivá, já se však jimi cítil zabalený do bezpečí a klidu. Moje duše odpočívala a nechala se unášet na křídlech slov.

2

Rodina. Moje rodina.

Kdykoli slyším tohle jednoduché slovo (jednoduché nikoli významem), cítím v sobě posvátnou rozechvělost. Snad proto, že mluvím o něčem posvátném. Rodina je moje soukromé náboženství, můj vlastní bůh, před nímž zachovávám úctu a pokoru. Jsem tvůrcem vlastní rodiny, její součástí, a je na mně samotném, jak bude v božské síle fungovat.

Ano, jsem si vědom, že každá víra (i ve správném náboženství) je otroctví. Ale jiné otroctví, dobrovolné. Otroctví, pro něž jste se již narodili a které milujete z celého srdce a nehodláte se jej vzdát. Zemřeli byste, kdybyste se ráno vzbudili a zjistili, že nikam nepatříte. Jenom tahle samotná představa je nesnesitelná.

Pomalu, dělají to pomalu!

Uvědomuju si nebezpečí celé situace. Její křehkost. Rodina je moje víra a kdokoli okolo Vás může k Vám skrze víru proniknout. Vydírat Vás, nebo přímo zničit.

Pomalu.

Proto mám neodvratitelné právo svoji víru chránit ze všech stran. Udělat z ní pevnost, neproniknutelnou, nezničitelnou. Musím odhalit veškeré slabé body a nenechat se překvapit. Stát na stráži a nepolevit. Víra je hrad a hradem zůstane na věčné časy. Budu ji bránit. Stejně jako moji rodinu.

Nemluvím o nějaké symbolické ochraně. Ta je dobrá akorát tak pro symbolickou víru. Já mluvím o skutečné ochraně, proti nim.

Říká se, že mezi sny a realitou existuje jenom jediná tenká hranice. A kde je hranice tenká, nemusí existovat žádná. Někde se poruší a oba světy se prolnou. Doslova vtečou do sebe, jako se řeka vlévá do oceánu a sladká voda se spojí se slaným modrým nekonečnem.

Jsem řeka a toužím po oceánu. Každé ráno se probouzím a mám pocit, že jsem svého oceánu dosáhl, neboť mě svazuje klid, jaký přináší šumění a houpání vln.

Když myslím na budoucnost cítím okolo sebe nasládlou vůni kouře. Nemá přímý nádech spáleného dřeva. Je v ní něco navíc, něco sladkého, ale ne nepříjemného. Někdy si představuji, že vůni vidím. Protéká mi mezi prsty v podobě slabého kouře. Nerozptýlí se, je sytý a klidně dál pokračuje podobou úzkého potůčku. Kroutí se, dělá obloučky a kličky a dál proudí okolo celého těla, dokud se nespojí a nezamíří někam vysoko k nebi.

Hladím studený kov. Nástroj. Dávám si ho k tváři a uvědomuji si, že i v chladu pulsuje život. Můj život. Věc, nestvořená bohem, ale sloužící božské síle, a ta klidně odráží tepy mého srdce. Je živým organismem. I do ní vnikl vir života a infikoval studenou hmotu na bytost vlastních myšlenek a snů. Snů, jež brzo provalí hráz mezi realitou a vniknou mezi nás, aby všechny obdarovala schopností vidět sen za bílého dne. Uvidět svět bez kazů, plný kouzel a splněných přání. Svět radosti a hojnosti bez námahy. Oživlá věc umí zázraky, protože ovládá větší sílu než my obyčejní smrtelníci.

Oceán se slévá s řekou. Jeho voda je jinačí, ale řece to nevadí. Položila se do něj, jako se žena pokládá do postele a přikrývá se vlnami stejně jako ona svým milencem. Už to nejsou dvě síly. Spojily se, protože takhle to bylo předurčeno. Tohle je jediná cesta skrze náš svět. Jiná volba neexistovala.

Oceán voní. Ta vůně je mi známá. Znám ji, určitě ji znám. Je stejná jako kdysi. Je stejná jako v sadě stromů. Je tu společně se mnou. Jsem s ní a ona je mnou.

Jsem jiný. Neskrývám to. Usmívám se. Žena se mě často ptá, jestli jsem v pořádku.

"Nic mi není," odpovím.

"Koukáš," zarazí se. "Zvláštně."

"To proto, že vás oba strašlivě miluji," řeknu a ona se usměje. Někdy ji obejmu a já cítím její květinovou vůni.

Zbožňuji naše snídaně. Nikam nespěcháme a já si dosyta vychutnávám společné chvíle. Ty o víkendu jsou samozřejmě lepší. Ve všední den je všechno rychlejší, ale neumím si představit, jak bych se cítil, kdy naše společná chvíle vůbec neexistovala.

Můj syn na pravé straně, žena na levé. Ona nalévá čaj, můj syn ukusuje z pečiva. Miluji okamžik, kdy dojí a prosí o přídavek.

Je šťastný, protože ví, že je v bezpečí. Je u otce a ten ho ochrání. U matky si s ochranou není tak jistý. Matka je tady, poněvadž je matka a matka tady být musí – jednoduché pravidlo. Ale otec je tady u něj kvůli bezpečí. Je tady, protože chce tady být a chránit.

Já jsem bezpečí.

Za všech okolností.

Pokračování zítra...