Může si vůbec žena při ztrátě dítěte zachovat zdravý rozum, zvlášť když bylo její jediné? Kolik stačí, aby překročila neviditelnou hranici mezi opravdovým vnímáním a pocity zkreslené realitou, již vnímají mnohem ostřeji než muži.
+++++
Kapra dřív Dušan nejedl. Začal se přemáchat až později. Jako by čekal, co bude jí chutnat víc. Kapr, nebo řízek? Jako by šlo o sázku, nebo spíš souboj, kdo z nás bude mít u ní štěstí. Můj kapr vyhrál a on ho začal jíst. Jedl ho i později, Po TOM. Myslela jsem, že co viděl při posledním Štědrým dnu, nedokáže se na kapra ani podívat.
Proboha, jak jsem mohla dovolit, aby se ten den tak trápila. Jako by chtěl, aby se trápila. On sice říkal něco o statečném boji, ale sakra, malý děti nebojují. Děti ničemu takovýmu nerozumí. Měla jsem chuť ho zabít. V ten moment u stolu. Ano, zabít ho: za trápení, jaký právě dovolil. Její život za jeho, klidně i za můj, ale tenkrát ho měl ztratit on.
Dokonce se snad usmíval. Usmíval se, jak ona bojuje s třesoucíma se ručičkama a snaží se ukrojit sousto, pak ho nandat na vidličku, přihrnout k němu trochu salátu a dostat ho do pusy, aniž z vidličky spadne zpátky na talíř. Trápila se a on ji trápit nechal. Chtěla jsem zakročit, ale zadržel mě. Proč? Proč musel?
Odsunul mě na druhou kolej a jako by mi říkal, že ji nemám tolik ráda jako on. Co si vlastně myslí? Já ji porodila. Pro mnohý ženský je tohle třeba něco nevýznamnýho, dítěte se dokonce i vzdají, nebojují do poslední chvíle – prostě v sobě nemají ten cit. Já ho však měla, strašně moc jsem ho měla. Cítila jsem, jak ve mně roste a milovala jsem ji od prvního okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že se mi narodí. Žádný překvapení, žádný pocity, jako že mi někdo udělal čáru přes rozpočet. Jen láska, o který ON nic nevěděl. Milovala jsem ji dřív než on. Nijak mu jeho lásku neberu – ale nemiloval ji víc než já.
Usmažila jsem kapra i řízek. Dneska se nemusí přemáhat. Klidně ať si dá svoje podle chuti. Dneska už nemusí nikomu nic dokazovat.
Osprchovala jsem se a vysušila si vlasy. Dušan se díval na televizi. Vzala jsem si tmavomodrý kostýmek. Líbí se mi, i když… sem k nám na tenhle večer nepatří. Nebo my nepatříme k tomuhle večeru. Nepatřilo mi spoustu věcí, který jsem nakonec udělala.
Měla jsem jí maso nakrájet a pak ji nakrmit. Co je na tom špatnýho? Neměla jsem dovolit, aby si Dušan myslel, že bojuje. Nemohla bojovat. Proti TOMU nešlo bojovat. Nikdo ji neměl nutit. Nikdo si s ní neměl o TOM povídat. Měla se pouze všemu divit. A my měli lhát.
Připravila jsem stůl a dala na něj malý svícen. Žádný vánoční jsem nekoupila, ačkoli jsem chtěla. Nechci Dušana dráždit víc, než je nutný. Sedí u televize jako zombie a kouká na vánoční koncert vážné hudby. Jako by se možnosti televize vrátily do minulého století, kdy jsme doma jako děti měli dva programy a takhle odpoledne na Štědrý den na prvním běžel Pudr a benzín s Werichem a Voskovcem a na druhém právě podobný šmydlání. Má na výběr ze stovky programů, ale on se dobrovolně trápí tímhle – trápí se, protože se trápit chce. Ale já už nechci.
Odpoledne jsme měla nutkání, ještě kamkoli vyrazit a stromeček sehnat. A kdyby nesehnala, klidně bych nějaký vyrvala tady někde kolem. Malý, třeba hnusný s polámanými větvemi, pochcaný od psů, ale byl by nakonec vánoční. Náš první stromeček po letech. Žádný umělý jako onen poslední v létě. Nakonec jsem pouze smažila kapry, hezky se upravila a připravila stůl.
Ani se nepřevlíknul. Přišel, jak seděl celé odpoledne. Vytahaný tepláky a tričko. Trochu jsem ho zaskočila, jak mě uviděl. Jako by podobný šaty na mě neviděl leta – a taky neviděl, v tenhle den ne. Chvilku nevěděl, kam s očima. Neumím číst myšlenky, abych nevěděla, jak sám v sobě bojuje
On bojuje, ano, dospělí totiž bojují. Jen dospělí.
Má se jít převlíknout, nebo ne? Tenhle krok byl nejdůležitější. Snažila jsem se nedat na sobě nic znát, ale jak se máte tvářit, když vám jde o budoucnost? Máte něco říct, udělat s šaty gesto, aby pochopil, že je dneska něco jinak – nebo doufat a pak si nikdy nevyčítat, že ho v rozhodnutí nic neovlivnilo?
Rozhodla zeď. Ta zeď, která se díky němu stala něčím odporným, i když ji posely fotky mé dcery.
Největší fotka je zase nakřivo. Ne zdí, Dušan jí naklání. Prý se tak přesně tváří jako naposledy. Co si proboha myslí? Ona spala. Nijak se netvářila. Spala. Neměla výraz. Zavřené oči, pusu trochu pootevřenou – ale neměla výraz. Nic v ní nezůstalo.
Můžeme se o fotce bavit pořád dokola a on se bude se usmívat jako obvykle. Jenže já nepotřebuju, aby se usmíval. Klidně ať se rozbrečí. Musí brečet. Musí brečet víc a já jeho slzy musím vidět.
Fotky jsou nakřivo. Už ne ta jedna, ta na který se hlavou otáčí a kouká velkýma očima. Je trochu překvapená, fotku nečekala a vzniklo kouzlo nepřipravenýho okamžiku. Zeď připomíná zvláštní surrealistickou galerii, kde zaplatíte za patlaninu z vodovek půl milionu. U nás patlaniny nejsou, jen fotografie, ale každá v jiném směru. Dušan kvůli tomu přibouchával další hřebíky, aby se rámečky nevracely do původního (normálního) úhlu.
Zeď působí děsivě. Každý den je na ní nějaký rámeček jinak. Jako by chodil po bytě duch a schválně měnil věci, aby nás vyděsil. Ale nemáme ducha. Dušan se často rozhodne, že některý pohled nebo naklonění je pro něj lepší. Nechávám ho. Tak měsíc nazpátek jsem se snažila rámečky vracet, ale Dušan toho nedbal. Nic mi neřekl, ani slovo, nic. Rámeček vrátil do nového úhlu, přitloukl na straně hřebík, a to jen proto, aby náklon za týden změnil zas.
I fotku na nočním stolku otáčí. Někdy ji z části vyndá z rámečku a přeloží ji na straně, aby její výraz získal… Nevím, co má vlastně získat. Co se mě týče, takhle se na nás nikdy nedívala. Dušan tvrdí, že takhle vidí její bolestivý a zoufalý výraz.
Kecá!!!
Nikdy neměla žádný bolestivý a zoufalý výraz. Takový výrazy mají dospělí, když se jim TO děje. Ona nic nechápala. Ptala se a on se jí TO snažil vysvětlit. Proboha, co se snažil vysvětlit? Neposlušné nožičky? Kuličky v hlavě? Proč si nevymyslel něco jinýho? Proč vůbec o tomhle myslel? Malýmu dítěti se TO nesmí vysvětlovat.
A já ji taky milovala, víc než ty.
Podíval se na ní, usmál se a pak si sednul.
Zbabělče!
Vzal lžíci a doslova si kydnul z mísy na talíř bramborový salát. Snad se i usmál, když slyšel mlasknutí, s nímž salát dopadnul – jako by mi oznamoval, že když je zvuk hnusný, bude hnusný i všechno okolo.
Kapra i řízek měl před sebou.
„Ten řízek se mi ale povedl!“ řekla jsem a vzala si kapra vedle.
Ano, gesto, pomáhání. Vteřina, kterou si můžu později vyčítat, nebo ji jednoho dne mně vyčíst. Ne přímo tou větou. Něčím, co z ní vzejde.
Podíval se na zeď a usmál se. Vzal si kapra.
Vůbec s ním nebojoval.
Měl si umřít ty, když si chtěl tolik bojovat.
Vstala jsem od stolu a odešla do obýváku. Sebou si vzala sklenici s vínem a ovladačem umlčela hrozný fidlání, který s tímhle večerem nemělo co dočinění. Spoustu věcí už s námi nemělo co dočinění. Já to věděla, on ne.
Měl si umřít, když teď už nechceš žít.
Místo tebe nám umřel Ježíšek.
