Předvolební hejtování je v plném proudu, a proto není potřeba o něm víc mluvit, jelikož jsou témata, která reklamu nepotřebují a svoje kupce si tohle zboží najde vždycky.
Avšak zajímavá, alespoň pro mě, je tematika zesměšňování, a ani ne tak přímo zesměšňování samotného jako spíše zkoumání, co je to za lidi, kteří jej vytvářejí.
Zesměšňování není to samé co vtipy. Myslím tím hlavně vtipy ne vulgární, a rozhodně ne něco, co vtipem není.
Když jsme u těch vtipů, líbí se mi tenhle:
Pan Babiš přinese domů kufr peněz a jeho paní říká:
"Proboha, Andreji, zase prachy, kam to dáme?"
A pravda, není to kam dát. Prádelník plný, matrace narvané, skříňky jakbysmet - tak snad do peřiňáku se ještě něco vejde.
Tak to do něj nasypou, a aby zaklaplo víko, oba na něm sedí a tlačí a tlačí, až konečně víko cvakne.
Pan Babiš si oddychne:
"Uf. To bylo něco. A to si představ, lásko, že jsou i manželství, kde vydělávají oba!"
Vidíte, žádný fekální humor, jde se rovnou na jádro věci, a to je nejlepší.
No když jsme u těch vtipů, tenhle jsem četl nedávno.
Důchodkyně buší na vrata Kramářovy vily a volá:
"Parchanti. Co jste to udělali? Důchod mám menší, všechno je dražší, nikdo se o nic nestará, každej by jenom kradl. A co já, mně nikdo nic nedá?"
A za vraty se ozve:
"Ale babičko, kdy jste slyšela, že by kdy na moři piráti byli charita!"
Tak konec humoru, blíží se volby.
A s nimi se přiblížila i snaha tomu druhému dát políček, za co to jenom jde (dlouho se nestalo, že by se politik sám fackoval - to se snad naposledy stalo za Kennedyho, když přiznal chybu s Kubou).
Zjistil jsem a Vy jistě taky, že ať politik z jakékoli strany řekne, případně publikuje cokoli, a může to být myšleno sebelíp, případně je to jako výrok pro mnohé logický, vždycky se najde někdo, kdo ten výrok zesměšní.
To třeba někdo z politiků, třeba, napíše větu. "Kola místo aut? To fakt nechci. A co Vy?" - a už je oheň na střeše, případně mnozí mají u zadku ohýnek, případně u něj cítí příležitost.
Ekoaktivisté, ty jsou jasný. Ty se jdou rovnou někam opásat řetězy a spojit se vlastní dobrou vůlí, o níž doufají, že z ní něco kápne.
Což mi připomíná, jak kdysi v čase předvánočním protestovali na Andělu aktivisté proti zabíjení kaprů a stáli vedle sebe, pusu zalepenou a v ruce cedulky hlásající o vraždě. A co si myslíte, že napadlo tramvajáka, který měl na Andělu přestávku a v ruce tácek s klobásou.
To by nebylo tak až moc, že jsem ji mlčenlivým nabízel, jestli si nechtějí kousnout, ale když jsem dojedl, objevil se vedle mě kolega, který má stejný smysl pro humor, a já na něj vedle těch ostatních křikl:
"Končit, pozor!"
Kolega se přehnaně napřímil a já pokračoval:
"Z těchto bojovníků si vezměte příklad, vojíne."
Ukázal jsem na stojící vedle sebe.
"Ani se nehnou! Ani nemuknou! A rozhodně nežerou maso! A nejen maso! Oni nežerou ani kytky. A proč nežerou kytky? Protože by to byla vražda a příští rok by nám tu v květnu protestovali květináři. A co tedy žerou? Ano! Žerou šutry. Není to nejlepší a nejvydatnější strava, ale stačí jeden dva kousky a už nemáte hlad."
Jeden z protestujících v té chvíli vypadl z role, strhl si lepící pásku ze rtů, což ho muselo bolet, a v nefalšovaném orgasmu emocí svých devatenácti let nám řekl, abychom šli do prdele.
Tak jsme šli na linku dvanáct.
Ale zpátky k tématu.
Tak někdo napsal co napsal, myslím, že docela srozumitelně, ale jak jsem pochopil, a Vy jistě také, v politice nejde jenom tak spoléhat na dobro myšlenek a třeba i na to, že Váš politický oponent uzná, že byste mohli mít alespoň trochu pravdu nebo že byste dali do placu myšlenku, o níž by se dalo přemýšlet - ne kdepak, to nejde, protože až to naopak půjde, už nebude politiků potřeba - a tak se stalo, že i z prostého prohlášení šlo udělat vtip.
Někdo třeba na to, třeba, napíše - "Jistě, když auta, tak jedině bez kol."
Jsou vtipy dobré, špatné a vtipy plné alibi. Ten poslední případ je vtip, který dělá z někoho blbce, ale i tak se pořád tváří, jak je jeho interpret vtipný a nevinný. Je to laciné, ale svůj potlesk si to najde.
Třeba předchozí odstavec, třeba, byla moje odpověď na nějaké jiné třeba, ale svým způsobem je takovým nejkratším možným shrnutím situace, když proti někomu jdete za každou cenu. Prostě ho vymácháte třeba i v čisté vodě, a že v ní není bahno, nevadí, je mokrý a bahno si na něm snadno domyslíte.
Samozřejmě my žijeme v době, kdy nejde ukázat, že tenhle to dělá, a tenhle ne, protože my jsme takoví a je to naše vyjádření postoje k celé době kolem nás. Přesto dle mého podobné vyjádření není správné, poněvadž je to skutečně alibismus pro naše vlastní činy.
Já jsem utopista, netřeba třeba mi to psát. Jsem takový. Moje představy jsou ideálními obrazy klidné a vyrovnané společnosti (i když to zní jako reklama na dámské vložky), která je usměvavá, upřímná a negativa jsou jí cizí.
Taky vím, že nejvíc já v tomhle ohledu trpím právě před volbami, kdy se negativa rozjedou na nejvyšší možné obrátky - a jelikož v téhle zemi jsou pořád nějaké volby, poněvadž hodně lidí ještě nebylo někam zvoleno, je moje utrpení byť s krátkými přestávkami skoro nepřetržité.
I tak si však myslím, že lidé by mohli alespoň trochu najít soudnost a položit si sobě otázku - zdali jim někdy jejich výroky za to stojí. Jestli potřebují poplácání svého Egona nebo Egonky tolik, aby měli pocit, že žijí svůj velký život, v němž jsou, nebo si představují, že jsou obdivováni a mají tak ve své existenci smysl.
A teď nemyslím výroky pouze politiků, na které to hnedka otočíte, abyste měli klid.
