Politické prohlášení všem uvědomělým, že Sníh zase bude padat na cedry

Ve vzpomínkách na slavnostní dny, v nichž se znovu setkáváme s historií našeho osvobození, je nutno si uvědomit, jakou máme příležitost onu historii na další časy změnit.

Na věčné časy, a nikdy jinak. Jak jinak?

 Při pohledu na události posledních týdnů, kdo ještě si dovolí tvrdit, že v květnové dny roku 1945 k nám přicházela nějaká Sovětská armáda. Cožpak sami nevidíte, že historie to chce jinak – že chce, abychom právě v tomhle se vypořádali s těmi, kdo by stále potřeboval svými proruskými úmysly kazit dobré dílo, a ještě lepší vědomí, a úplně nejlepší svědomí každého uvědomělého občana této země.

S okamžitou platností musíme zajistit každého občana Ruské federace na našem území. Pokud to neuděláme, je všechno okolo, co právě už děláme, pouhá politická fraška. Přirozeně s těmi občany musíme zajistit i jejich sympatizanty, nehledě na věk, pohlaví, a jinopohlaví příslušnost.

Jak zaznělo v jednom filmu:

„Je-li pouze jednoprocentní možnost, že je ten tvor nepřítel, musíme to brát jako jistotu!“

A je jedno, že šlo o film o Supermanovi. V naší demokratické společnosti se žádní nějaký takový Supermani roztahovat nebudou.

Každý z těchto občanů, každý z těchto sympatizantů je veřejný nepřítel číslo jedna. Nenechejte se zmýlit tím, že jej třeba znáte jako hodného, jako milého, jako uctivého souseda. Nenechte se tímhle jejich naprosto přirozeným úskokem zmýlit. Oni jsou jako jed, který se Vám dostane do žil a bude Vás požírat a požírat, až z Vás nezůstane vůbec nic. Střezte se tomuhle bezpráví, které oni na Vás svým podlým úskokem konají.

Byly to právě ony uplynulé dny, které oni použili na další svoje báchorky, jimiž nás krmí toliko let a snaží se skrze ně oklamat pravdu, zakřivit ji, zadusit a zakopat do země jako prašivého psa. Není pochyby, že to byla noha a ruka, a hlavně mysl amerického nadčlověka, díky němuž byl poražen nepřítel, jehož podstata je úplně jiná než ta, která se později stala naším sousedem za nejbližšími hranicemi, a my mu nijak nevytýkáme, ale naopak ho chválíme, že po strašlivé válce si uvědomil své pravé místo a my jej teď můžeme proto chválit.

Ale vzpomeňme nejen statečných Američanů, ale i vlasovců, kteří přispěchali Praze ku pomoci. Kde bychom byli bez těchto statečných bojovníků a jejich krve, již u nás nechali. Bez hrdinů, kteří již v roce 1944 věděli o opravdovém nepříteli a mít tak jejich ducha i v dnešní časy, byla by válka tam na východě záležitostí dnů, a nikoli týdnů.

A jak jsme se k nim zachovali my? Jako barbaři. Promiňte, ale musím to zopakovat – jako barbaři. A co víc. Jako nevděční barbaři.

Zatímco jsme stavěli pomníky budoucím katům a budoucím vrahům, jistě dneska by schvalující ruskou agresi – pro hrdiny ani jeden. A co víc, jsou haněni ti, kteří se snaží o vytvoření takových pomníků. Jsou ukazováni jako ušišlaní kašpaři, lidé bez úrovně, rozmazlení spratci bez morálního taktu užívající pouze výsad slavných rodičů – a já se ptám, ano, já se ptám těch pomlouvačů, kdo byl onen muž, který již dávno ukázal Ruské federaci v přímém televizním přenosu, že Čech záda neskloní a nehodlá se podrobit diktátu velmoci – tedy abychom si rozuměli, diktátu velmoci, která to s námi nemyslí dobře. Proti těm jiným nemáme nic.

Berme si příklad ze správných vzorů. Třeba z věčného poslance, co se sám v sobě stále nedokáže rozhodnout, jestli je doktorem práv či nikoli – poslancem, jenž pokládá stále dokola stejnou otázku, zdali je Vladimir Vladimirovič Putin válečným zločincem. Takové vzory potřebujeme, takoví si zaslouží svoji více než statisícovou mzdu ve službě občanů. Já tleskám.

A tleskám i jinému umělci. Ano, i umělci jsou lidé, a třebaže nám stále nevysílají svá vystoupení z Kyjeva, umí říct svoje stejně jako umělec vzkazující přes video zajímavou myšlenku, že jména všech kreténů končí koncovkou in. Lenin, Stalin, Putin.

Má pravdu, avšak já bych nezůstával pouze u tří jmen. Hned můžeme doplnit další nechvalně známe kretény, jak umělec říká, kteří si nezaslouží uctivost, ale naopak vyhnání z našich vzpomínek. Puškin, Iljušin, Gagarin. Ať si jdou, ať táhnou. Jsou příliš špatní, příliš nemocní svojí ruskou mocí. Běžte, rozloučení nečekejte!

Přátelé, já se ale nebojím ani kritiky. Mohl bych rozebírat umělce nemající v sobě takt, kteří se již tenkrát nad svými díly, možná v té jejich nějaké době průměrně úspěšnými, měli zamyslet, kam může ta jejich rádoby zábava a umění jednoho dne dojít.

Já nechci být adresný, ale chtěl bych se zeptat Otce a Syna, co jste chtěli dokázat tim svym Koljou? Dobře jste ukázali, že i malý Rus se chová jako agresivní okupant, který se vetře do spokojeného života režimem stíhaného muže, ale jaké že city se tam pak potom objeví? Cožpak lze tu malou zrůdu milovat? Zabalte Oscara do novin a pošlete zpátky přes Atlantik, Zlatý glóbus přibalte. Tohle nepotřebujete. Nemáte to zapotřebí.

Z tohoto místa bych Vám rád, mí uvědomělí občané, vzkázal, že je dobré otevřít svá srdce a vyhodit z nich všechno nepotřebné a nespravedlivé, neboť pouze novým myšlením můžete být pravým přínosem pro tuhle naši zralou a demokratickou společnost, aniž byste měli strach, že ji ubližujete a neplníte její zájem. Nebojte se toho. Uvidíte, že se nám to v budoucnu vyplatí.

+++

Tři roky nazpátek bych tenhle článek namísto tří křížků ukončil a nic by za ním nebylo. Doba však postoupila, lidi tupnou a namísto své mysli si někteří udělali nové bohy z médií, jimž věří stejně slepě, jak slepě jim někdy přispívají.

Nebýt toho všeho, nemusel bych dneska a tady psát, že předchozí slova v odstavcích parodující několik známých projevů jsou ironií, třebaže ji někdo už bere za skutečnost a řídí se podle ní.

Na bližší vysvětlenou přidávám v pořadí jména a dovětky, že pan Pavel Novotný je skutečně fenoménem, co se výroků a chování týče – pan poslanec, někdy i doktor práv Marek Benda se dle svých výroků a chování v poslední televizní Partii s panem Okamurou bojí hněvu Západu jak čert kříže, zatímco Richard Genzer své video na TikToku se jmény jenom přepálil a práce pánů Svěráků si vážit nepřestanu.   

V posledním odstavci k názvu článku, jejž ne každý mohl pochopit. Knihu, případně film, Sníh padá na cedry je dobré připomenout. Vypráví o tom, jak se na jednom ostrově Američané začali chovat ke svým dlouholetým sousedům a přátelům, japonským přistěhovalcům, po útoku na Pearl Harbor. Něco Vám to připomene.