Dostali jsme se ve vývoji událostí tam, kam se většinou dostáváme, a to tam, kde se nám názor mění a začínáme říkat, že názor se měnit musí, protože kdo ho nemění, nemůže být normální.
Psal jsem už dříve, že my Češi, ostatně jak jsem zjistil i jako jiné národy, nemáme rádi protahování, a pro jakou věc jsme v jednu chvíli zahořeli, v další už tolik neplaneme. Poté když plamen mizí, rozhlížíme se, jak ze svých dřívějších názorů ven, případně se modlíme, aby události odvál čas jako obvykle a lidi zapomněli a našli si jiný důvod k žití.
Jsou mezi námi lidé, kteří vědí, že se takhle chováme, a jelikož nechtějí, abychom se takhle chovali, nechtějí rovněž, aby lidi ztráceli o některé věci zájem, a dělají to z toho důvodu, aby si pak právě tihle vysloužili uznání v zahraničí, že donutili lidi nezapomenout. Tihle lidé tedy museli přijít na to, jak takovému přerodu myšlenek zamezit. Nebylo těžké na to přijít. Stačilo se začít chovat černobíle.
Pravidla byla kýmsi nastavena a zní naprosto jasně a zřetelně – pokud nejste s jednou stranou, jste na té druhé, a ta druhá je špatná. Oprášilo se tím známé: „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“ Ve jménu všudypřítomné a stále anoncované demokracie se svobodně řeklo, že si musíte vybrat stranu. Neexistuje, abyste si nevybrali, a ani na to nemyslete, že byste si ji nevybrali. Být svobodný ve svobodě znamená, že si vybrat musíte.
A teď mě napadlo – co když někdo není ani s jednou a ani s druhou stranou? Co je to za člověka? Kým takový člověk je, a je to vůbec člověk?
Nebudeme chodit daleko a zůstaneme u mě. O mně někteří s jistotou sobě vlastní na sto procent věděli a stále ví, že jsem milovník špatné strany, a co víc, že jsem podporovatel a hlásná trouba (a trouba vůbec) té strany, a co ještě víc, že jsem za odměnu za to vše budoucí generální ředitel kyjevského dopravního podniku. Nikdo Vám z nich už nevysvětlí (ani mně), proč si to myslí, ale na sto procent vědí, že to tak je.
Avšak já je chápu a chápu je v tom, že jim asi vadí, jak jsem si nevybral dle nich správnou stranu a nemávám vlajkou a nepodporuju non-stop 24 hodin denně, koho se podporovat dle nich má. (Jak to víte, koho a co já podporuji?)
Pravda je však taková, že já jsem si ani o jedné straně nikdy iluze nedělal. Ani o jedné, ani o druhé.
Ano, jistě, válka je stále špatná záležitost, v níž...
a teď by dle zvyklostí měl přijít dlouhý odstavec o uvědomění si, čím je válka, napsat něco, co už jsem napsal tolikrát, až jsem si uvědomil, jací lidé taky kolem jsou a stejně je o něčem nepřesvědčím, protože se nechat přesvědčit nechtějí – vědí svoje (ne že si myslí), vědí své a toho se budou držet až do roztrhání těla.
Mám něco lepšího.
Nemám ani o jedné z těch dvou stran iluze. Východ od nás je pořád východem a život jedince tam nikdy nebude mít silný individuální význam jako třeba u nás, protože vnímání života tam je jiné než u nás. Je syrovější. Je až syrově brutální. Najdete tam sice několik osvícenců, jako v každém jiném národě, ale nikdy vahou svých myšlenek onen osvícenec národ nezmění a podstata většiny zůstane neměnná.
My taky máme svého Václava Havla, ale jeho popis demokracie, jeho společenské společnosti, v níž je místo i na obětování se, nikdy nevezmeme za vlastní dogma a stále v nás bude ono české sledovat, co se nám vyplatí a za kolik z nás samých se nám to vyplatí, přičemž musíme ještě koukat s podezřením na každého, kdo by na nás byl hodný jen tak.
V dalším odstavci napíšu, co jsem už taky psal, že směrem na východ je obrovský rozdíl mezi tamějšími muži a ženami. Zatímco mužům nechybí válečnická dobyvačnost, která se dá srovnat s drzostí, v níž si myslíte, že vám všechno patří – v ženách cítíte, jak by chtěly být jemné a chtěly by být milovány. milovány až kýčovitým západním způsobem romantických telenovel. Tamější muž však s tím nechce ztrácet čas, protože proč by ho ztrácel? Takový přeci jejich otec nebyl. Otec byl dobyvatel. Takhle to muži vidí – taky syrově. Jejich ženy by rády měly styl, muži však styl odmítají. My alespoň ho umíme předstírat nebo se snažíme učit se mu, oni ještě ani tohle ne.
Dalo by se považovat přímo za erupci jednomyslného vnímání reality, s jakou se 24. února odpoledne a večer a následující dny objevil astronomický počet lidí, kteří už týdny a měsíce nazpátek věděli, že jedna strana na druhou zaútočí. Každý z té většiny by najednou dal ruku do ohně, jak všechno věděl, jak už dokonce varoval, jak se teď ničemu nediví. Jak to nešlo nevidět, nevnímat – a zkoumat zpětně, jestli je to pravda... Kdo by, proboha, v té hrůze něco takového dělal. O válce se přeci nelže.
A nyní k tomu, o čem dnes píšu. Já si nedělám iluze ani o jedné straně z těch dvou a není to názor, který by se u mě objevil až teď, na základě změny postoje a myšlenek, které přeci je měnit normální. A u mě to jde dohledat, že to není změna. Když si zajdete po sedmnáctém srpnu tohoto roku do knihkupectví, dostanete ode mě černé na bílém, že jsem si o určitých stranách opravdu nikdy iluze nedělal a mnohé se dalo předvídat právě z oné povahy, jakou v sobě mají a jak ji ukázali v minulosti.
Mají to v sobě obě strany, budou to mít v sobě a budou to mít v sobě i nadále nehledě na naše názory a nehledě na strany, na jakou se přikloníme nebo někoho k ní odsoudíme.
A ten můj názor, jak uvidíte, není něčím, co by se spíchlo dvacátého čtvrtého února večer a další dny jen dopilovalo. Navíc jsem už dávno před tímto datem v názvu použil slovo popisující, čím probíhající události skončí – Popelem.
PS: Někdy vám napíšu o člověku, co věděl o jiném člověku věci dvacet let dopředu.
