Znovu podotýkám, nejedná se o kampaň DP. Něco jako, "I Vlkodlak nejezdí na černo". Navíc je možné, že pojem "na černo" se brzy ztratí.
Nevěříte? Tak věřte. Třeba konečná Černokostelecká už je minulostí a má nové jméno. Běžte se tam podívat.
Ale já bych to neviděl tak čer... tak jinak. Jsou i jiné zajímavé věci. Třeba že vám na Italské nastoupí do linky jedenáct vodník. Bylo to zvláštní, protože se v okolí nevyskytuje žádný vodní tok či plocha, tudíž si pan Vodník asi pěkně zašel. Nebo byl takhle na večer na návštěvě. U bludiček. Ty to pak nemají v noci dolů na Můstek z Vinohrad daleko.
Jak nastoupil, ukázal, že je slušně vychovaný vodník a označil si jízdní doklad. Foto přikládám.
To je cestující, řekl jsem si a skoro uronil slzu dojetí. Kolikrát takhle bytost z jiného světa je lepší než obyčejný člověk.
To není jako nedávno u Gongu, když jsem měl devatenáctku a koukám do zrcátka, že u prvních dveří na mě gestikuluje cosi nějaký stařík. Nestál zrovna rovně. Naopak, vypadal, jako by jím hýbal silnější vítr nebo několik piv a panáků. Měl zvednutou ruku a hýbal s ní, jako by nade mnou dělal kříž.
Tak otevřu dveře kabiny a ptám se, copak se děje, a stařík hned:
"Jásinavhásbhudusthežovat!"
Takhle to řekl a zajímavé bylo, že u toho vůbec neotevřel ústa. Hýbal pouze rty, zuby pevně k sobě skousnuté, takže jako by slova drtil přes cedník.
Jsem na podobné situace školený a skoro biblicky jsem ochotný Váženému klientu nastavit druhou tvář, protože to dá rozum, nebude mě mlátit jenom do jedné polovičky obličeje, a tak se ptám, pročpak si bude stěžovat?
Ale stařík nic. V závanu dalšího větru zjistil, že na straně tramvaje je vyobrazeno její číslo, a tak po něm přejel prstem, jako by i nad číslem chtěl udělat kříž a řekl:
"Devěttisícšedesátjedna,"
Vítězně se na mě podíval.
"Ha, mám Tvý číslo!" řekl. "Devěttisícšedesátjedna," zopakoval, leč právě tak přečetl číslo devět tisíc šedesát devět. Asi ho tam zmátla ta trojka. Pak odešel směrem k Brázdům, aby vítězství nad Dopravním podnikem oslavil.
Pan Vodník si ale stěžovat nechtěl a s jízdenkou v ruce si sedl na sedačku a užíval si jízdu. Pohádkové bytosti si umí užívat. Na to vezměte jed. Ty nenadávají. Ty vědí, že každý řidič je tak na půl pohádková bytost a nejblíž má asi k čaroději, jelikož tu a tam na trati kouzlí, aby všechno stihnul a vše taky bylo v pořádku.
Vystupoval na Floře, což dá taky rozum, poněvadž flora je po většinou charakterizovaná jako zelená. Takže pak pravděpodobně čekal na šestnáctku z druhého směru, aby se dostal k Vltavě.
Možná Vás překvapuje, že nijak nezmiňuji možnost člověka v kostýmu a vyjadřuji se o vodníku jako Vodníku a nikoli jako o podvodníku. Taky jsem na tuhle možnost myslel, ale když tohle píšu, jsem už s poznáním o něco dál.
Nedalo mi to a na konečné se šel podívat na místo, kde seděl. Znám pohádky, takže vím, jak to chodí. Ze stejného důvodu často důchodcům cpu pečivo. Nebudete mi to věřit. Pohádkové bytosti si opravdu označují jízdenku. Na podlaze pod sedačkou byla louže, jak panu Vodníkovi kapalo z fráčku.
