Pitomci na obědě

O víkendu čas od času nevařím. Prostě se na to vykašlu. Dám si dvě a dvě dohromady, spočítám si přípravu, práci, vaření, uklízení, mytí nádobí – a už ve výsledku jdu někam na oběd, kde budu mít jen jedinou starost, aby to za něco stálo.

V sobotu jsem se tak dostal do zvláštního příběhu jedné rodiny, jež měla stejný nápad, a já se setkal s rodiči dvou dětí. Vlastně jsem do příběhu vstoupil už v průběhu, protože zatímco já jsem si četl jídelní lístek, menší dítě (tak 4) si hrálo v koutku a větší (asi 6) dojídalo z hlubokého talíře krupicovou kaši. Rodiče dojedli dávno, ani před sebou neměli talíře.

  Na pohled normální rodinka, on v mikině s nápisem, který jsem nerozluštil, ale písmo připomínalo švabach, ona blondýna v mejkapu a v šatech, co vypadají tak o dvě čísla menší, a proto máte pocit, že se z nich každým kouskem derou ven boky a zadek a stehna a poprsí vám připomene spojené mlékárny.

Všechno probíhalo celkem dobře. Menší dítě neřvalo (jak mají jiné děti v podobných institucích ve zvyku – a já nechápu, proč musím místo požitku z gastronomie trpět jako zvíře, uíííííííííííí, mamííííííííííííííí, uíííííííííííííííííííííí), pán si dal další kolu, paní kávu, ale koukla na staršího a řekla.

"Žer tu kaši, a nekecej!" Ačkoli dítě ani nepíplo.

Aha, řekl jsem si tak pro sebe. Něco nebude zrovna v pořádku, ačkoli výchova může vypadat hodně barvitě. Dítě, ale kaši už nejedlo, a začalo se zajímat o desku vedlejšího stolu, na níž byla vylisovaná šachovnice. Otec neváhal, ze stolku s hračkami vzal krabici s figurkami, a začal stavět na dámu. Tak každého by napadlo, že otec dítě zabaví, než si máma vypije kafe, avša pak popadl menší dítě, z ruky mu vyhodil plastového závodního koně, posadil ho na židli a řekl:

"Hrajte, a soustřeďte se!"

Podle očekávání šlo soustředění lépe staršímu, dokonce i táhnul, jak měl, zatímco mladší měl jiné zájmy, a spíše se zdálo, že figurky chce ochutnat, případně z nich něco postavit, než aby skákal.

Mladší dostal za neskákání vynadáno asi desetkrát, starší pouze dvakrát, ale zase nedostal dvakrát přes ruku jako mladší za to, že se dotkl vyhozených pindíků, protože na ty se už podle otce nesmí po odebrání šachovnice sahat.

"Ne, nesahat," řekl otec, a celkem nahlas – tak nahlas, že by mohla přijít facka – "musíš skákat. A soustřeď se. Pořádně. Dělej!"

"Co z něj bude?" ptal se otec matky, ale to o odpovědi evidentně nepřemýšlela a koukala se z okna.

Nemám ponětí, kolik partií oba chlapci hráli. Možná do večera, co já vím, třeba se jejich otec rozhodl, že toho mladšího dá do latě. Já radši zaplatil a vypadnul, poněvadž já když vidím něco podobného, něco se ve mně vaří a nemám daleko k tomu něco říct.

Jenže říkejte dneska někomu svůj názor – a zvlášť o výchově dětí, do které jak se posléze dozvíte, je vám úplně kulový.

Ale to odpoledne mi něco připomnělo. Takovou historku. Ona už se říká jako vtip, ale věřím, že má reálný podklad a někde se skutečně stala. Trochu poukazuje na to, jak děti výchovou měníme, a někdy dokonce přetváříme v ne něco moc příjemného.

V tramvaji je holčička, tak pět let, a kope do sedačky a kope, a ječí, a piští, a lidem to rve uši, ale nikdo nic neříká, protože nikdo nikdy neví, od koho dostane přes hubu, když najednou starší pán řekne její matce, jestli by ji nemohla uklidnit. Paní se ušklíbne, nahodí výraz, který vypadá, že toho ví víc než Google, a řekne: "Ale to já neudělám! Já chci, aby z mé dcery vyrostla osobnost!" A nechá holčičku kopat dál, načež ze sedačky vstane jakýsi mladík, vytáhne z pusy žvýkačku a přilepí jí matce na brýle. Ona samozřejmě začne řvát, co si to mladík dovoluje, ale on jen pokrčí rameny a pronese: "Já jsem osobnost!"

Děkuju svým rodičům, že nikdy ze mě "osobnost" mít nechtěli, a když jsem byl dítě, mohl jsem jím být se vším všudy.