Minulý týden jsem vám představil Editu. Dneska je to Olga. Olga je taková akurátní. A byla už když jí bylo sedmnáct.
úvod - https://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=758717
Edita - https://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=759144
OLGA
Já i máma brečíme.
Ráno jsem si říkala, že víc brečet nebudu. Koukala jsem se do zrcadla a sebe samu přesvědčovala o nesmyslnosti onoho působení emocí. Nebo alespoň o jeho nevhodném načasování. Máma je na tom hůř – ale na druhou stranu, od ní se slzy očekávají. Ode mě tak na půl. Všichni přítomní mi budou kondolovat a říkat, abych byla statečná. Co mi však popřejí, pokud onu statečnost už uvidí? Možná je zmate a vyděsí. Vyděšený člověk má ukvapené a většinou nesprávné reakce – zlost, výbuchy vzteku, zmatené neracionální chování. Třeba mi budou přát, abych nebyla tolik statečná a chovala se přiměřeně k jejich očekávání. Mají mi přeci přát statečnost. Ubrečený holce. Na nic jiného nejsou připravení.
Nesmím tolik myslet – nebo mám myslet na něco jiného. Přesto, nebo právě proto, se mi myšlenky vrací k tátovi. Třebaže se sama mučím, musím si představovat jeho poslední chvíle. Měl moc rád příběhy, avšak pochybuji, že by se v některém z nich vyprávělo o člověku, jenž zemřel při dobíhání tramvaje.
Nevybral si na umírání vhodnou dobu. Co víc říct? Přemýšlela jsem o tom a dostala se k výsledku, že nejlepší doba na umírání je vůbec ne květen, nýbrž říjen (nejlépe v pondělí brzy ráno, ještě v noci). V téhle zemi určitě. Říjen je ideální. Člověk má po dovolené, ještě není zima, a určitě ještě nezačal s nákupem vánočních dárků. Říjem je na umírání dokonalý. Člověk v Československu se v říjnu na nic netěší.
Táta však umřel v květnu. Měl před dovolenou a těšil se na ní. Měli jsme jet do chatek u Máchova jezera. Pak do Krkonoš, na Jelení louky. Tam jsme jeli před lety na zimní dovolenou. Byla jsem malá a jeli jsme hned den po Štědrém dnu. Pod stromeček jsem dostala obrázkové knížky a plastový bob s brzdami. Táta stavěl iglů a kopal tunely v závějích. Na Silvestra jsem šla spát brzy. Pamatuju si stráň k lesu, celou bílou. Ráno ji pokryly ohořelé zbytky raket a prskavek. Táta mi řekl, abych se šla podívat dolů, jestli už je přichystaná snídaně, protože po ní jsme měli jít pěšky dolů do Pece pod Sněžkou a jet domů. Přišla jsem dolů do jídelny, v ní neskutečný bordel, nikde nikdo, až se tam najednou objevila servírka, s kocovinou, nebo spíš ještě opilá, a vzkázala, že brzy bude všechno v pořádku. Cestou do Pece jsme zapalovali prskavku. Nechtěla hořet. Nakonec nám namísto hořící prskavky krabička zápalek lehla popelem.
Jsem statečná. Chci být statečná. Musím, kvůli mámě. Tátova smrt jí dostala na kolena. Od chvíle, kdy nám volali esenbáci. Stačí jeden hovor a změní se vám svět. Autoři světové literatury v tomhle nelžou, nehledě na klišé ve větě obsažené. Jeden hovor a máma se složila.
Táta ráno dobíhal tramvaj a podle všeho ucítil pálení na hrudníku připomínající ze začátku pocit po vypití sklenky silného alkoholu. Pak se pocit rozlil do těla a tátu dost možná přepadl strach ze smrti a vnímal bezprostřední hrozbu. Orosilo se mu čelo a v čelistním kloubu vystřelila bolest, až zaskřípal zuby. Tělo zvláčnělo. Podle svědků upadl. Na refýži se ještě přetočil a zůstal ležet na boku. Ruka přitisknutá k hrudníku, jeho kožená taška přes rameno kousek od něj.
Tramvaj odjela. Řidič ho buď neviděl nebo spěchal a tátu považoval za opilce, který si ustlal na zastávce a co nejdřív ho seberou esenbáci. Nesebrali ho. Nechali ho ležet a zavolali sanitku. Přijela prý za půl hodiny. Na havrany se čekalo mnohem dýl. Ti nikam nespěchají. Táta ležel na zastávce, tramvaje kolem něj cinkaly na neposlušný cestující, co z jeho těla přikrytým prostěradlem nemohli spustit zrak. Najednou nespěchal nikdo.
Máma omdlela hned u telefonu. Já se vedle v pokoji učila k maturitě. Kvůli spartakiádě se všechno školní posunovalo dopředu. Měla jsem maturovat za týden. Cvičit na spartakiádě za měsíc. Všechno se nahrnulo a vecpalo do krátkého časového úseku, jako by někdo chtěl vědět, co všechno vydržím.
Brečíme s mámou v polosedu na koberci. Nemůžeme ani jedna vstát a vypadáme, jako že se objímáme. Ale není to tak. Já mámu podpírám a držím. Pro objetí chybí něco víc. Něco vzájemného. Cítím, jako by na mě přecházela veškerá váha důležitého kolem mě.
Objímám mámu a utěšuju ji skrze svoje slzy. Připadá mi najednou tak křehká, zraněná, a já cítím povinnost se o ní postarat. Chránit ji. Hladím ji po zádech a poslouchám vzlyky podobné psímu kňučení. Já i máma brečíme. Ale slibuju si, že víc už nebudu.
+
Pohřeb byl ve Strašnicích. Nepřišlo tolik lidí, kolik jsem si myslela. Kromě tátovy mámy a bráchy jenom několik známých. Velká síň se nezaplnila ani ze třetiny. Máma říkala, abychom obřad uspořádali v malé, ale nebyl důvod. Podle mě si táta zasluhoval velkou. Ne kvůli lidem, kvůli sobě.
Brácha se choval jako debil. Je o tři roky starší a studuje na filozofické fakultě. Všechno začal poměřovat na peníze a význam známostí potřebných pro budoucnost. Hodně rychle vzala za své víra v moudrost ducha, s níž odcházel studovat. Připomínal mladého chudého studenta ze Starých pověstí českých, kterého ve Faustově domě změnil Ďábel k obrazu svému. Akorát to nejspíš nebyl ďábel, ale nějaká holka, která je z něj jako z vysokoškoláka úplně hotová a lepí se na něj, aby se na něm do budoucna vypracovala. Prostě děvka.
Není hloupej, jenom debil. Už od rána v den pohřbu jsem viděla, jak pění a chce se hádat. Přitom on by měl jenom sedět a šoupat nohama. Jak se o tátovi dozvěděl, dva dny jsme o něm nevěděli. Úplně se na nás vykašlal. Máma mě první večer prosila, abych zavolala esenbáky, aby ho začali hledat. Já odmítla. Seděl někde v hospodě a lil do sebe jedno pivo za druhým. Nedokázal se k ničemu postavit.
Pohádali jsme se rovnou před krematoriem. Samozřejmě kvůli blbosti. Dělal, jako bych mámu zneužívala nebo z ní dělala někoho nesvéprávného. Vůbec jsem netušila, o čem mluví nebo jak co myslí. Přitom on je úplně neschopnej cokoli zařídit. Ještě před rokem si pořád stěžoval, že nemá doma soukromí. Přepažila jsem obývák a vytvořila mu vlastní místnost. Sice v ní neměl okno, ale za to měl soukromí, po němž tolik toužil. Tak na co si teď hraje?
Ani s pohřbem kdovíjak nepomáhal. To já všechno zařizovala, a dokonce nesla tátovy oblek do rakve. Parte taky nedokázal zařídit. Já všechno vyřizovala, a do toho se učila na ústní na maturu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych tímhle obtěžovala mámu, která stále v šoku pila jedno kafe za druhým a koukala do zdi. A to jsem ani nevynechala zkoušku na spartakiádu. Nenapadlo mě někomu říct, že cokoli nemůžu, že mám smutek, a mám tedy právo se chovat tak a tak.
Nakonec jsem na bráchu vyjekla, aby mě neštval a popadla mámu a šla s ní do síně. Babička a známí za nimi. Brácha šel poslední a vypadal jako spráskanej pes. Zasloužil si to. Táta ne. Seděli jsme v první řadě a koukali na rakev. Proslov měl přirozeně chlap, který o tátovi nic nevěděl a patřil ke krematoriu jako ty věnce a rakev. Hráli Alžbětinskou serenádu, a když rakev zajížděla, tak Yesterday od Beatles. Nebrečela jsem. Pořád jsem myslela na bráchu, proč je takový kretén? Proč si laskavě neuvědomí, jak věci jsou?
Rakev zajížděla a máma a babička brečely. Dědečka ani jednoho nemáme. U nás se dědečkové dlouho nepřežívají. Brácha stál na jednom konci a pomáhal babičce vstát a držet rovnováhu. Já držela mámu a byla ráda, že je brácha ode mě co nejdál.
Moje ruská babička zůstala doma. V Petrohradě. Česky nemluví skoro vůbec a už hodně zapomíná. Nemá význam jí sem tahat. V létě za ní pojedeme a s mámou si pobrečí. Za námi zní pokašlávání známých. Většinou lidí z tátovy práce v redakci. Určitě jich mělo přijít víc, jenže táta nepatřil mezi pohlaváry a polobohy, u kterých by v sále probíhala soutěž, kdo předvede větší žal. Na mámu by přišlo lidí víc. Přeci jenom je známější. Kolik lidí by tak přišlo na mě? Ne teď. Být mi jako jemu. Kousek před čtyřicítkou. Deset, sto, tisíc?
Rakev zmizí a lidé nám jdou kondolovat. Každý řekne onu blbost s upřímnou soustrastí. Málokdo řekne něco originálního. Možná tak, že je jeho smrt tragédie. Někdo řekl i slovo: Škoda. Aleupřímnou soustrast nikdo nevynechá. Nebude však tak upřímná, jak se dělá.
Přejí ji i mně. Ruku mám volnou a nijak stisk neopětuju. Jak jsem předpokládala, sou ze mě zmatení. Čekali uzlíček nervů těsně před rozsypáním. Holku s třesoucím se hlasem, která se při podání ruky dost možná (zcela určitě) složí do objetí a ušpiní slzami vyčištěná saka. S tím by se vyrovnali a tišili mě klasickým š š š šššš a tím, jak všechno bude dobrý. To by bylo pro ně v pořádku. Ale teď jsem je zaskočila. Kdyby ta reakce nebyla tady skutečně nevhodná, usmála bych se na ně a zvedla nos. Možná by pochopili, že na jejich upřímnou soustrast z vysoka kašlu a vím, kolik falše v ní je.
Brácha se chová dle pravidel. Teče mu z oka slza, podbírá babičku a přijímá kondolence. Na každou reaguje suchým „Děkuju“ nebo „Já vím“. Ale neví nic. Ani se na mě nepodívá.
Vyjdeme ven a venku je slunečný den. Z komína se kouří. Babička se trochu uklidní, máma ne. Nemám jí to za zlé. Má na svůj stav právo. Brácha nic neříká. Známí táty stojí a na náměstíčku a koukají po nás. Neví, jestli se ještě někam půjde. Já bych jejich koukání přeložila jinak, a to jestli z tátovy smrti ještě něco nekápne. Oběd, svačina, pivo nebo něco ostřejšího. Mají smůlu. Třebaže brácha protestoval, nikam se nejde. Leda domů. Nepotřebujeme konat žádné hostiny s historkami, v nichž by táta byl za hrdinu, vtipálka, suveréna, prostě o mrtvých jen dobře. Pak by stačilo by několik skleniček na víc a klidně by se vstřícnost k mrtvému změnila na pochybnost, zdali takový opravdu byl. Něco takovýho poslouchat nemusím. Brácha si může jít kam chce. A taky šel.
Došel ke skupince známých a trochu roztáhnul ruce, jako by se vítal v hospodě se starými známými a věděl, že večer bude stát za to. Krátce se na mě podíval. Nemusím se nijak tvářit, stačí se tvářit normálně. Ví, co si myslím – a ví to správně. Známí táty ho poplácají po ramenou. Taky ví. Něco konečně kápne. Vítají jako kumpáni v putyce po dlouhém dni v továrně. Tohle máma ani babička vidět nemusí. Vedu je na stanici tramvaje a čekáme na linku. My ji dobíhat nebudeme.
