Edita se vdáva. Musela být zplnoletněná, protože jí je teprve sedmnáct. Láska ale umí divy. Láska nebo milující socialistická společnost, "která kouká hlavně na občana". Přesto se ale některé věci nemění. Třeba mateřská láska.
Úvod na Editu tu: https://hewlit.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=759144
Svatební den. Přišli všichni. Máma, táta, otec. Děda dokonce s novou přítelkyní. Děda je pořád nějaká ženská. Letí na něj samy. Ulízne si knír, vyrazí do světa a vždycky novou ženskou přitáhne. Tentokrát paní Majku. Usměvavou paničku už na pohled z lepší společnosti. K dědovi se lísala a pořád ho oprašovala.
Vdávám se, a ještě nejsem plnoletá. Musela jsem kvůli tomu na úřad a být zplnoletěna. V týhle zemi je nemožný možný, a naopak. Snad by mi to bylo i jedno, jako s tou svatbou, až dospěju, ale Pepova máma nechtěla, aby si syn později bral svobodnou matku.
Fakt je divná. Dítě je Pepovo a oba jsme ho dělali a ona nám k tomu nesvítila. Ale co? Musím si už od začátku zvykat, že moje tchýně nepatří ke sladkým babičkám, které se na mě usmívají a říkají mi Editko. Kdepak, bude z ní slušná mrcha.
Ve svatebních šatech vypadám jako princezna. Šaty mám opravdu krásný a každý mi je chválí. Půjčila mi je mámina známá, ačkoli nevím, jak se půjčují věci, který si vezmete na sebe pouze jednou a pak je máte ve skříni jako vzpomínku. Přes prsa jsou mi trochu větší, což se mi kompenzuje širšími boky, na nichž je látka napnutá. Mámina známá musela mít postavu jako prsatá modelka. Já se svýma utahanýma dvojkama mám do modelky daleko. Nevadí. Dneska jsem skutečně krásná a budu manželkou. Za několik měsíců i matkou. Co víc si můžu v tomhle světě přát? No snad, aby mi to vydrželo. A proč by nemělo? Když nic nemůžete, jste držáci.
+++
Mám Pepíka. Ne jako manžela. Tedy toho taky, ale mám malýho Pepíka. Vítají ho na radnici spolu s dalšími občánky. Dětí je hodně, takže jsou maximálně tak půl roku starý. Jsou okresy, kde když potřebují, aby se setkalo víc malých občánků, musí se čekat dva nebo tři roky. Chlápek s odznakem má dlouhou řeč, ale já ji moc neposlouchám. Jako bych nevěděla, že jde o nového člena socialistické společnosti, který jednoho dne až vyroste, stane se ukázkou správnýho uvědomělého občana.
Je můj. Je tak krásně můj, až mám pocit, že nemůžu nic milovat víc. Můj Josífek, část mě. Nedám ho vůbec nikomu. Ani socialismu. Socialismus mi může políbit záda. Nikdy ho nepřestanu milovat, i kdyby nevím co.
Tchýně mi pořád dává nějaký rady. Co dělat, když má Pepík prdíky nebo když neusíná a škube sebou jako brouček na zádech. Neříká mi tak, co dělat, jako spíš mezi řádky poslouchám, čí je to vlastně vina. Moje, koho jinýho. Nemusí ani z toho dělat hádanku. Nedivím se, že její muž od ní dávnou utekl. Nejspíš zažíval něco horšího než já.
Kdyby se radši starala od sebe. Taky jsem k ní nechtěla jít bydlet. Radši jsem zůstala v jedna plus jedna na sídlišti, než abych se stěhovala do jejího čtyři plus KK ve starším domě. To tak. Ještě by mi tě Pepíčku zkazila a nikdy už nebyl tak roztomilý jako teď. Jsi to nejhezčí miminko široko daleko.
Nemusíš se bát. Ta ošklivá baba tě nedostane (je baba, přestože jí je sotva dvaačtyřicet). Měla by spíš domluvit tátovi. Nějak se o nás moc nezajímá. Ale žádnej strach. Mně nevadí, že si spoustu věcí představoval jinak – nejradši by bydlel u maminky a k nám zaskočil akorát tak na pokec a na kapku rozptýlení pod dekou. Neboj, lásko, nám to přeci nevadí. Máš mě a druhou babičku a dědečka a pradědečka. My ale nikoho nepotřebuje. Když to bude muset být, budeme jenom my. To ti přísahám.
Ouřada dál mele o socialistickým člověku a vedoucí úloze komunistický strany. Proboha, pořád se tu myslí na dítě, ale už jsme se dostali tak hluboko, až mám strach, že všichni začnou tleskat. Nebo hajlovat. Pche. A taky už tleskají. Já ne. Nechci tě pustit z objetí, Pepíčku. Nejsem jako ty ostatní mámy, co si dítě přidržují pouze jednou rukou, aby tleskaly pomateným žvástům. Proč jsme sem vůbec chodili? Já vím, tvoje zlá babička, ta to chtěla. Ale neměj obavy, už nám moc přikazovat nebude. Jsi jen můj. Lásko. Nikdy tě nepustím.
