Pan Okamura mě nerozbrečí

Při pohledu do zpětného zrcátka času, v němž přibývají kilometry na cestě času a událostí posledních dnů a měsíců a let, člověk dochází k různým postojům. Některé jsou příjemné, jiné nikoli, a z těch, co mezi nimi zbydou, si nedělá vůbec nic a jen nad nimi trhne rameny a udělá hmmmm.

Pro mě osobně jedna z těch méně příjemných událostí je postava pana Okamury - a jak to taky u podobných postojů chodí, tenhle postoj se tvořil pomalu, různě se přeléval a trvalo dost dlouho, než se dotvořil do konečné polohy.

Na začátku jsem panu O. fandil. Vídal jsem ho v televizi jako mluvčího, zaznamenal jako spisovatele, a kdykoli jsem tohoto pána přes média slyšel mluvit, žasnul jsem, jak někdo umí krásně pracovat s jazykem a vyjadřovacími schopnostmi.

A potom změna. A já neříkám, že ke špatnému. Třebaže dříve odmítavý postoj k působení v politice, nyní se z pana O. stává politik a já si opět říkal, že takový člověk by z ní nemusel pouze třískat a ždímat, a možná by se z toho mohlo být i světýlko na konci černého tunelu zvaného Česko.

Ale pak mi to s tím mým pozitivem k němu drhlo. Pro můj pohled se tenhle sympatický chlapík začal stávat něčím…, něčím…, prostě hladovým. Jako by ho ta politika skousla a jedinou obranou proti tomu mělo být taky kousání, či spíše prokousávání dál a dál, jako by se někdo zavalený musel prokousávat na vlastní svobodu.

Pak jsem se i s panem O, setkal osobně. Tedy střídal jsem ho, na knižním veletrhu, on končil s autogramiádou, já měl začít - a jak to tak v užším kolektivu chodí, pozdravíte a… A nic. Třeba pan O. neslyšel, tak pozdravím ještě jednou, ale zase nic. Pan O. na slušnosti neměl čas, poněvadž zrovna si stěžoval, jak po něm strašně jdou, a jak je to nespravedlivé, a že by se všemi měli zatočit, a že on je chudák, a že ani neví, co s tím má dělat, že je to k pláči, že by mu měl někdo konečně pomoc. No prostě mi to připomnělo jednu paní z tramvaje, která si spletla směr a přijela na opačnou konečnou a teď se mi málem rozplakala, že je to nespravedlivé, že ona to myslela dobře, a že by v životě opačným směrem nejela, a že a že a že - a nakonec z ní vypadlo, že bych jí měl tohle cestování zaplatit, protože teď už nestihne večerní program a pokračování nějakého seriálu.

Říkáte si malicherná historka (myslím s panem O., ne s tou paní, ta nedostala nic a já jel do smyčky dát si svačinu), ale já jsem na tohle zdravení ještě ze staré školy a pořád tvrdím, že jakmile lidi přestanou zdravit a děkovat jsme na konci a tam nás už nic nečeká. A tak si tam pan O. stěžoval a stěžoval, až jsem začínal mít pocit, že s tou politikou zase takový terno neudělal. Avšak uznal jsem, že mohlo jít i o dočasnou slabost a pan O. je trochu vyždímaný.

Jenomže ona vyždímanost dle mého pokračovala i dál. Pan O. sice postupoval pro mě mílovými kroky, ale cestu na Hrad, jakou si ve své duševní cestovní kanceláři přes všechny svízele a překážky naplánoval, nedokončil. Možná škoda, možná ne, nevím, můj kandidát to nikdy nebyl. Jiný by nejspíš před koncem trochu zanadával, proklel všechny lidi okolo na pokolení dopředu, někde u stánku si dal pivo a párek a šel domů.

Ale pan O. ne. Prostě to neskousl. Otočení zpátky nepřipadalo v úvahy - a zase začalo, že oni to udělali takhle, oni porušili tohle, mně udělali tohle, on mě nikdo nepohladí, oni si to udělali po svém, já jsem nepodváděl, já nic, já senátor.

Další vinu nevole očekávám po prezidentských volbách, protože tohle pana O. jen tak nepustí. Budou hromy blesky a zase se objeví nejeden plamenný projev, že a že a že, však víte.

Ačkoli sám se divím, proč a kam tak pan O. spěchá. Teď má svoje na roky jisté a za pět let může zkusit štěstí znovu. Polovina kandidátů se hlásit nebude a ti noví budou prostě noví. Za pět let se dá změnit hodně, stejně jako se za pět let může kde kdo změnit.

A třeba se i naučí odpovědět na pozdrav. To pak bude prezident, jak víno.