Ale zase mu to nemůžeme mít za zlé. Na tom, jak se rychle dostane se zprávami do přístavu, má vinu vítr a stav lodi a posádky. Když něco nejde, tak to nejde. Bezvětří je bezvětří.
Jinak si vlastně ani chování některých politiků vysvětlit neumím. No, vlastně umím, ale asi nechci, protože bych brzy mohl propadnout dojmu, že politika není hlavně o tvrdé práci a odříkání se a se ze svého - případně o umění lidem říct, co nechtějí, ale aby vám za to i zatleskali - ale že je pouhým uměním správné chvíle říct o někom, že něco dělá blbě, pozdě nebo že je vůl.
Před lety se říkalo, že zemí, kde je všechno možné, je Rusko, ale i tady začínám pochybovat a jsem ochotný uznat, že něco takového jsme mohli východního molocha naučit my, malý národ. Jelikož už to nejsou jenom chvilky, nýbrž celé dlouhé časové úseky, kdy s otevřenou pusou koukám, co se kolem mě děje. A tím nemyslím jenom politiku.
Právě teď však o politice mluvím a dneska jsem se opět přesvědčil, že jsou v ní tací, kteří sbírají body za to, že se něco mělo - ne má, ale mělo.
Byl by to dokonce hezký předvoleb slogan:
Co slibovali, nemáme, ale mělo to být - s námi už by to bylo DÁVNO.
Vlastně by se slogan dal použít i v širším byznysu. Třeba na mycí prostředek, pračku, auto. Je to dobrý slogan.
Tak po bitvě má každý frčku, to platilo odjakživa - ale poslední roky jako by to už nebyla frčka, hvězda, ohrádka (nevím, na vojně jsem byl kdysi hodně dávno), ale přímo nějaká božská podstata, neboť už se nemluví o tom, co se jako mělo a jenom jako mělo, co nikoho tak ani ve finále nezajímalo, ale co jako se jako mělo, aby se jako neumíralo - a to jak jistě uznáte, je nějaký velký "MĚLO!"
Neodpustím si tu poznámku, že je tedy pro mě zvláštní, že ti jak dneska říkají to velké MĚLO a pláčou nad malovanými kříži že právě ti samí minulý rok slavili velkou akcí na Karlově mostě konec špatných dnů, aniž to za námi ještě bylo - asi to tenkrát MĚLO být jinak, ale ten kdo řeší cizí MĚLO, přeci nebude řešit nějaké malé mělo svoje.
Trochu mi to MĚLO připomíná mě samotného, když jsem byl hodně malinkatý, tak malinkatý, že jsem ještě nevěděl, že jednoho budu o tom psát blog, tak takhle malinkatý jsem chodil s rodiči a jinými dospělými na houby, a jelikož jsem je ještě neuměl hledat, řešil jsem tenkrát úspěch podobně jako dnešní někteří politici. Jakmile někdo v blízkosti oznámil mám houbu - ano to byla ta doba, kdy se ještě oznamovalo, dneska už mlčíte a rychle ji schováte, aby vám za to štěstí někdo nedal rovnou do držky - hned jsem k němu zamířil a tvrdil, že jsem ji vlastně našel já, poněvadž jsem taky tím směrem mířil, ale že mám malé nožičky, byl tam vždycky někdo dřív.
No nepomohlo to. Houby jsem dostal.
Asi jsem měl žádat něco jiného, většího něž houby. Pozornost médií a obyvatel, volební hlasy, křeslo premiéra - ojoj, byl jsem malinkatý a hloupý.
Kolikrát se ale stane, že ten kdo říká, jak by se něco MĚLO, už se u něj ani tak neví, jestli by to jeho JINAK vůbec šlo. Jsou i případy, kde se mluví, o tom, jak se MĚLO, ale to je tak všechno, protože by to stejně nešlo udělat - nebo je naopak dobře, že nešlo, poněvadž by to mohlo dopadnout daleko hůř.
Nejhorší jsou však ti, kteří pořád mluví o tom, co by se jako mělo, a při tom by na to jiné chtěli rozdávat z cizího. To nikdy nebylo dobře. Jak chcete rozdávat něco co nemáte, vždycky se to líbí jenom těm, co taky nic nemají, a aby něco měli, tak mají jedinou šanci vzít to někomu, kdo to na rozdíl od nich má.
Aby to pak ale nedopadlo tak, že kdyby náhodou někteří měli možnost dělat věci tak, aby nikdo pak neříkal, jak se to jako MĚLO JINAK, tak aby vůbec něco dělal a neukazoval pořád dozadu, že by jako dělat chtěl, ale že to jako nejde, protože to někdo před ním dělal úplně jinak.
Dřív se tomu stavu říkalo, že někdo ví hovno - dnes se tomu říká politická a volební strategie.
