Jak jste na tom Vy? Pořád máte solidárního bojového ducha a pomáháte? Nemyslím tím, že o pomoci mluvíte a píšete čísla účtu, kam jen můžete – myslím tím opravdu pomáhat.
A nemyslím tím pomoc, jaká jde z našich daní a hospodaření Vlády, kdy pomáháte, ať chcete, nebo ne.
Je to Vaše věc – je to věc Vaší pravdy, svědomí, Vaší upřímnosti. Vašich očí, jestli je sklápíte, když se bavíte, nebo se díváte zpříma. Věc toho, jestli si myslíte to svoje, nebo si myslíte, co si myslí někdo jiný, a Vy si musíte myslet to samé.
Bavil jsem se důchodcem, který mi popsal zajímavé srovnání práce s lidmi. Zatímco on potřeboval pro výplatu přeplatku ze záloh za energie (platí je pravidelně několik desítek let) několika měsíční anabázi papírování, schůzek, přepisování žádosti, po nichž pak dostal zaplaceno – v jiném případě někomu jinému postačilo jenom přijet, jít se zapsat a dostat.
Ano – mají tam válku. My to víme. Mají tam válku, válku, která ovšem i nás stojí peníze, peníze, které už vlastně nemáme a půjčujeme si je od našich dětí a budoucnosti. Ano, mají tam válku – a ta válka nás zajímá jenom proto, že je blízko. Být válka dále, je nám to jedno.
Taky začínáme pomaličku chápat, že Rus dál nepůjde. A pokud ano, zastavíme ho nedávno zakoupenými tanky od Němců, které jsou tak staré, že se naskýtá otázka, zdali mají motor, nebo jestli ještě jedou na páru.
A víte, tohle všechno dohromady je právě ten základ budoucí otázky nenávisti. Přibývá lidí, jimž začíná být válka tam na východě jedno. A když ne jedno, spíš si lidé uvědomují, že ji draze sponzorujeme a prezident Ukrajiny, (pán, co pochopil, že mu lidi ze zahraničí nepřijdou, a navíc mu vlastní utíkají,) nás ždíme ve jménu lidskosti stejně jako okolní státy tranzitními poplatky a bere všechno, co mu kdo dá – a za odměnu nám něco v budoucnu zase zdraží. Možná to bude i horší. Pan Zelenskyj se zlobí, když nedostane, co chce (už si nerozumí s Maďary), a nedivil bych se, kdyby jednou žádal za území, které ztratí, náhradou jiné z okolních států.
Média nás sice dál informují, jak bojujeme ve jménu humanity a podle některých zpráv už Ukrajina dávno vyhrála, akorát že Rusákům to zatím nikdo neřekl – pravda je však taková, že nevyhrává nikdo a nikdo dlouho nevyhraje.
Věc se však má jinak a jinde. Současná vláda si svým benevolentním přístupem k uprchlíkům zadělala na válku jinou, a to válku práva národnostní menšiny. Jestli si myslíte, že většina uprchlíků jsou psychicky vyčerpaní běženci, kteří nám budou do skonání světa děkovat za pomoc, jste na omylu. Jak se mění náš pohled na ně, bude se měnit jejich na nás. V některých případech se ani měnit nebude, protože mnozí Ukrajinci – a já opět podotknu že jsou to v devadesáti procentech muži, jelikož jejich ženy jsou na tom jinak díky své „hodné“ povaze – nás považují za něco méně v poměru k sobě. Je to podobný poměr, s jakým na nás kouká Němec.
Jsem sice mnohými kolem sebe přesvědčován, obdobně jako médii, že v mnoha věcech jsem názorově mimo, a dokonce se pohybuju na hranicích paniky – i tak mě však realita přesvědčuje, že od pravdy jsem nebyl v mnoha případech zase tak daleko, což třeba dokazuje i to, že někdo by nezavíral instituci, co by normálně fungovala a byla zvládána.
Jedna z důležitých věcí dnešní mírně zvrácené doby, v níž občan vlastní republiky začíná být méně než její host, je ukázat, že máte správné smýšlení. A správným smýšlením dle Vlády je, abychom věděli, že Rus je nepřítel, že pomáhat se musí ve všech případech, proto se nesmíme divit, že je všechno dražší (a zaplatit to), vědět, že nepřítel je stále i Babiš a že kabinet pana premiéra je to nejlepší pro tuhle zemi za posledních třicet let.
Mnozí tohle zatím říkají a já zase říkám, nebude to trvat dlouho. A opět se nespletu.
PS: Je ještě drobnost, která mi ukázala, že se věci opět mění a jakým směrem. Zase začali v rádiích hrát Jarka Nohavicu.
