O komunismu a komunistech nic nevím – to mi říkají pětadvacetiletí nebo třicetiletí analytici a historici. O komunismu nic nevím, říkají mi starší než já. Tak tedy nevím.
I když tedy podle jiných nic nevím, pořád můžu uvažovat podle svého, nehledě na názory a emoční výboje lidí kolem mě. Nijak nechci referovat (jako mnozí jiní) o politických událostech posledních hodin, ukazovat nechuť a sbírat body. Spíše se chci nad nimi zamyslet a podívat se na ně z jiného úhlu než právě z pohledu emocí.
Náš národ zajímavě pracuje s pamětí. Zatímco někteří rychle zapomínají a nepamatují se na své nedávné výroky, jiní svoji paměť dokáží jakoby pokřivit a vyložit si zažitou pravdu podle svého – podle lepšího svého.
Pořád opakuji, že s komunismem měli zatočit naši političtí představitelé hned po revoluci v roce 1989 – jelikož se tak nestalo, nevěřím, že vůbec šlo o revoluci se vším všudy. Každá správná revoluce začíná krví a krví i končí, většinou krví jejich strůjců. Stali jsme se demokraty, nebo nám bylo namluveno, že demokraty jsme, a tak se podle toho musíme chovat.
Pokud se Vám nelíbí komunisté v Parlamentu, uvědomte si, že lidí, kteří z komunismu profitovali, je tam víc než dost – a kolikrát jsou to demokraté až na půdu. Někteří komunisté převlékli kabát, jiný legitimaci nevrátili. Koho si mám jako člověka s názorem vážit víc?
Jistě, teď namítnete, že členy zločinecké organizace si nelze vážit – ale kde tu zločineckou organizaci máte? Ukažte mi na ní. Pokud ji vidíte, máte přímo morální povinnost na ni ukázat prstem a odsoudit jí veřejně a dostat před soud její představitele. To se však za třicet let nestalo? Proč? Asi to někdo nechtěl. A teď už je pozdě.
Znáte ta slova o opakování minulosti. Ano, my jsme se nepoučili, a teď možná něco budeme zažívat znovu. Nemyslím železnou oponu, tuzex, fronty, nedostatky všeho. Budeme zažívat stejné chování lidí jako dřív. Silná slova od zbabělců a zbabělce udělané z hrdinů. Budeme si před sebou lhát, budeme se přetvařovat, budeme se plácat po zádech za účelem vlastního prospěchu, budeme chtít důkazy od lidí, kterým jsme dřív věřili, budeme zase ti malí upachtění ustrašení tvorečkové mající strach.
Osobně se mi nelíbí házení špíny a nadávání a podobná svinstva, s nimiž se setkáváme. Stejně tak se mi nelíbí násilné demonstrace, na nichž vzduchem poletují věci za účelem někoho zranit. Stejně tak se mi nelíbí demonstranti, co mávají fotkami Milady Horákové, a možná sami netuší, jak blízko jejich předci oním zločinům stáli. Nebo tuší – jenže si pravdu trochu upravili.
Čekají nás další a další silná slova na adresu nové vlády, premiéra a jiných. Čekají nás, jak je v současnosti v téhle zemi módou, i slova o opouštění republiky. Málokdo je natolik silný, aby svá slova dodržel. Čekají nás slova o otáčení se zpět. Čekají nás další slova o ideálech.
Nedávno jsem se debaty na téma Ideály zúčastnil. Má je kdekdo, avšak ne už tak velký počet byl schopný pro ně něco udělat – a jestliže ano, tak většinou v davu, jelikož v davu se člověk cítí s ideály bezpečně. Mnozí si ideály představují jako takovou agitaci o míru mezi lidmi. Mít se rádi, být spokojení. Většinou takový ideál končí u plotu vašeho domu.
Já vyrazil jiným směrem. Pro mnohé nepochopitelným. Podle hesla, pokud chcete něco změnit, musíte se něčeho vzdát – a to něco ve většině případů bude něco z vašeho pohodlí. Tohle dokáže málokdo.
Nejsem ten, který by soudil na základě prvních hodin. Snažím se dát věcem čas, nechat je trochu rozběhnou. Jako podle starého příběhu, jehož znění jsem slyšel v mnoha podobách (a kulturách), avšak pokaždé ve stejném smyslu.
Ve vesnici chlapec dostane koně a lidé říkají, že je to dobré – jen stařešina říká, uvidíme. Za několik týdnů chlapec z koně spadne a doživotně si zmrzačí nohu a lidé říkají, že je to špatné – a stařešina říká, uvidíme. Za několik let odvedou všechny zdravé chlapce do války, a lidi říkají, že je to špatné, a stařešina říká, jak pro koho.
Máme novou vládu, opřenou o hlasy komunistů – uvidíme.
