O té válce raději nemlčte a mluvte hodně nahlas

A víte proč? Protože když mlčíte, může si někdo kolem vás myslet, že s ní souhlasíte – a souhlas s válkou na Ukrajině je dle médií je trestný čin.

Tenhle příspěvek píšu na základě dopisu pána z Ostravy, který už zažil hodně válek a stejně tak zažil mnoho postojů k nim.

Zaujalo mě, že zažil války, které jsme naopak podporovali, nebo lépe řečeno je podporovali politici – a věřte, že to byli války úplně stejné, protože války jsou stejné pokaždé a pokaždé v nich umírají muži, ženy a děti a matky v nich ztrácejí své potomky. Velitelé v nich velí, mají se za schopné, dávají si medaile a metály a staví se jim sochy. To je válka a válka nikdy nebude jiná.

Co je však jiné, jsou události kolem válek. Postoje k nim. Tam je to padesát na padesát.

S ohledem na dnešek se zeptáte, kde policisté, zákonodárci, možná i pan soudce Rychetský, kde byli, když k některým konfliktům probíhaly výzvy a někteří se radovali, že se konečně konflikt zahořel – plus tolik neřešit muže, ženy, děti a že matky najednou nemají děti.

U mě vidíte a čtete, že se k válkám stavím tak jako... no tak jako že jsou. Jinak to popsat neumím. Ptát se mě, proč kvůli nim netrpím, nebo mi vyčítat, že nic nechápu, je mimo mísu, protože o válkách vím víc než mnozí okolo, a hodlám to taky dokázat, ale všechno má svůj čas a úředního šimla ke cvalu nepřinutíš.

Válka je pořád válkou – ačkoli, a to je zvláštní, pořád se v téhle neopravil důvod, takže se pořád bojuje za svobodu nových „republik“, a já bych byl rád, aby to i zůstalo, protože konečně by někdo v OSN mohl navrhnout, že by mezi osvobozením a válečnými zločiny nebyl právně žádný rozdíl. Jinými slovy – osvobození se rovná vyhlášení války. Ale to by se některým mocnostem asi nelíbilo.

Válka je vůl, a to byla vždycky, a tahle válka se pro nás od ostatních liší jenom tím, že je blízko. Být dál, tak nás tolik nezajímá.

Je zvláštní, že už i jiní autoři začínají psát to, co jsem já psal před týdnem, že pro nás je to válka vlajková, že jde opět o to, jak moc z ní jsme smutní, kolik vlajek kde vyvěsíme, kolik koncertů uděláme (všimli jste si u prvního koncertu na Václaváku, že si to někteří jako by spletli s událostmi po 17. listopadu?) – a už se objevují první hlasy, které kritizují postupy vlády při tomto válečném konfliktu, které poukazují na možná řekněme "nedorozumění" vedení celého konfliktu.

Není to nic nového. V tomhle nezklameme a vždycky si najdeme na vlastní kritiku čehokoli skulinku. Tentokrát si to však páni politici trochu víc hlídají a dávají nám najevo, že musíme táhnout za jeden provaz a všichni si máme myslet stejnou věc, a pokud ne, tak pak bude zle.

Ten pán z Ostravy to napsal na závěr takto:

„Přiznám se, že tak zdůrazňované náhlé a dříve opomíjené vymáhání dlouhodobě platných zákonů, mi zavání odérem padesátých let minulého století.“

Odpověď je na to dneska takováto:

„Ale pane, ona je válka, a podle toho se musíme řídit!“

A v tom je ten problém – my se máme řídit podle toho, aby ta válka nebyla.

Jenže to ještě neumíme. To nám nikdo nepřikázal a nikdo to po nás ani nevyžaduje.

Škoda.