NTF 5 - Zombie

Viděl jsem jich dost. Nejsou mýtem. Jejich existence je potvrzena, protože co jsem viděl na vlastní oči, to jsem na vlastní oči viděl, a mockrát jsem je vezl v tramvaji. Mají nepřítomný pohled, očima bloudí kolem sebe a sotva vnímají okolí.

Můžeme být rádi, že se chovají jinak, než v hororových filmech. Nejsou krvelační, nejedí mozky, neběhají po městech, nebo se po nich neplouží, neplazí se po stěnách domů a nevrážejí do zaparkovaných aut. Nemusíte se jich bát, neublíží vám… Tedy myslím si, že nám neublíží. Neumím si představit, že bych se třeba po jejich kousnutí přidal do jejich řad a choval se jako oni – třebaže nikdo netuší, jestli to není čas od času v našem státě lepší.

Rozhodně tedy lepší být jako oni než být chodící fast food.

Jsou nebezpeční? Kdo ví? Ale hlavně jsou nebezpeční sami sobě. Jelikož s těmi "skutečnými" filmovými zombie mají společné to, že se o svět zajímají pouze v jediném hlavním směru. Ty filmové zajímá jídlo, tyhle zase zvuk. Nic jiného je nezajímá, ani vlastní přežití.

Zvuk se jim dostává pomocí drátků. Ty na jedné straně končí v uších, na té druhé v přístroji uloženém v kapse nebo v pevném pouzdře na opasku. Jakmile slyší uvnitř zvuk, propadnou se do svého tlumeného světa a o nic jiného se nezajímají. Ano, občas vnímají kousky světa, koukají se do výlohy a hlavou pokyvují do rytmu. Ostatní lidi okolo nevnímají, stejně jako dopravní prostředky.

Pár jsem jich už málem dostal! Nechtěl jsem, a nebyl v tom úmysl. Nelovím lidi, to ne, ty se snažím přepravit z jednoho bodu do bodu druhého. Avšak lov, to ne. Ale co naděláte? Když se vám tohle stvoření objeví před vozem, máte co dělat, abyste zabrzdili. Neuhýbají, to je na nich zajímavé. Tenhle instinkt jim prokazatelně chybí. Když před nimi zastavíte a oni si ve své podivné apatii a prázdnotě vlastního vědění (co chcete o místě, kde to jenom drnčí decibely) na vás podívají, sami vidíte v jejich očích prázdnotu a je vám jich skoro líto.

Vždycky skoro ukápnu slzu, když vidím, jak krátce po tom, co jsem z nich málem udělal něco nového (paní, je toho osm tisíc šest set deka, můžu to tak prosím nechat?), se od mého předního skla odlepí s pohledem, v němž vidím nekonečnou tmu, a pak udělají další plíživý krok (aby popoběhli, na to je neužije) a hned kroutí hlavou, jako by se divili, co to zase jezdí po Praze za vola.

Někdy ještě umí mluvit. Otevřou pomalu ústa, navlhčí si rozpraskané rty jazykem, pod ním ucítí hrboly věčností vysušené kůžičky, nadechnou se, znovu v sobě ucítí chladný vzduch, který kdysi dávno pro ně znamenal život, a skřehotavým hlasem řeknou:

"Debile!"

Víc z nich nevyrazíte. Pak jdou dál.

Kolikrát si říkám, jestli to propadnutí do světa zombie se sluchátky na uších není nějaká nová terapie proti světu okolo. Víte, něco jako vypuštění se, osvobození. Netuším – ale mám strach. Co když je to nakažlivé? Co když takových chodců přibude? Nechci na to myslet, protože tyhle myšlenky bolí. Jsou jako oheň, před nímž se nemůžete skrýt. Nechci myslet na to, že by to kolem nás rostlo. Ale očím neporučím.

Několik tramvajáků se chová úplně stejně.

Už je taky mají.