Nová postava a situace v pohádkách - jiné dítě a inkluze

Nedělám si srandu, už je tam. Musíme hledat nové hrdiny, kterým děti rozumí. Tedy ono se to zatím v nakladatelství moc nelíbí, ale ono to přijde. Už kvůli těm dotacím. Na pohádky.

Zvláštním případem ve třídě byl kluk jménem Roman. To byl takový extrém obou stran. Byl zdejší, ze Zvonaly, ale tady ve škole se učil druhý rok. Předtím jezdil do nějak speciální školy až do Prahy.

Dřív vstával před šestou, ranním autobusem s mámou (mnohem dřívějším, než jezdily děti do školy) k metru na Černý Most. Často v autobuse spal. Potom metrem, než skončil ve škole v Karlíně. A odpoledne tohle celé nazpátek domů. Tátu neměl.

Bydlel nedaleko Návesního rybníka nedaleko jirenského zámku. Jejich domek se dal od zámku snadno rozeznat. Popraskané stěny, střecha držící tak na dobré slovo. Zahrádka malá, avšak oproti okolí udržovaná.

Někdy se smůla na lidi lepí se vším všudy. Nevěřte tomu, že život je spravedlivý.

Na Romanovu matku se smůla lepila celý život a nijak se nezdálo, že by jen tak přestala. V pohádkách se sice čas od času objeví někdo kouzelný a mocný, kdo chudou dívku přivede ke štěstí a ukáže jí, že život je zajímavější, než když jenom běhá bosky světem, pase husy a její společenské kontakty končí u zubaté Mařky z mlýna odnaproti.

Povím vám veřejné tajemství, život není pohádka. Jen se někdy tak zdá v krátkých životních etapách.

Za pohádkovou chvíli před mnoha lety Romanova matka považuje přijetí na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. O to pohádkovější pro její rodiče, kteří celý život pracovali v okolí Zvonaly v zemědělství a snili o tom, že jejich jediný potomek dokáže velké věci. Všechno tomu nasvědčovalo. Všechno okolo ukazovalo správný směr a všechno se vyvíjelo, jako přes kopírák rodičovských tužeb.

Bohužel všechno i pro Romanovu matku.

"Všechno" pro ni znamenalo, že v tomhle výčtu tužeb a snů se najde kousek místa pro lásku. Láska, jak uznáte, je důležitá, bez ní nejde, prý nejde žít – a Romanova matka žít chtěla.

Její vysněný princ byl urostlý, měl černé vlasy jak havran peří, krásně mluvil o antických myslitelích, a když si přiložil ruku na bradu, jako by byl předlohou pro obrazy a sochy všech tě ch velkých lidí vystavených v galeriích.

Naposledy se s Romanovou matkou viděl u soudu o určení otcovství O soudech jste jsi tě slyšeli. Soudy jsou na všechno. Jsou tak na všechno, až se někdy zdá, že bez soudů nemůžeme ani dýchat. Jsou soudy na majetky, na rozvody, jsou soudy rozhodující o trestné činnosti, jsou soudy, které vám přiřknou nečekané dědictví v podobě domu, o který vás chce někdo připravit, jsou soudy, které vám vrátí peníze, a jsou soudy, co vám je vezmou. Soudů je strašně moc a soudy mohou mnohé – dokonce určit, kdo je váš otec.

V případě Romana o tom ze strany jeho matky neměl být pochyb.

Romanův otec (i když on o tom pochyboval i nahlas) byl opačného názoru. Romanovu matku nijak nešetřil, a když ji soudu popisoval jako studentku mající v hlavě místo studia pouze diskotéky, večírky, alkohol, zábavu a přirozeně i sex, nijak netušil, že se každým slovem zbavuje pohádkového pelu patřící princům a pro svoji vyvolenou se stává jen odporným hmyzem, u něhož není jasno, proč ho vůbec měla ráda.

Romanova matka u soudu plakala. Nedivte se jí. Máte někoho rádi, stojíte o něj, plánujete budoucnost, a on se na vás vykašle při první příležitosti.

Roman se narodil tři měsíce předtím, než byl soudem falešný princ určen jako jeho otec a výkonná moc mu nařídila platit výživné, dokud Roman nedospěje, případně neukončí vysokou školu.

Pořád všechno vypadá jako pohádka, chtělo by se říct. Dobro zvítězilo, pravda se ukázala, malý Roman se usmívá v matčině náručí, budoucnost má přece soudem zajištěnou, babička s dědečkem se na sebe usmívají.

Jenže takhle to bylo nebylo – nebylo.

Za prvé, rodiče Romanovy matky nijak neoslavovaly, že mají vnuka. Vnuk v jejich představách o dceřině spokojenosti nijak nefiguroval. Nejdřív chtěli vysokoškolský diplom, poté dobře placené místo v Praze, pak se uvidí. Na dítě je přeci času dost. Tohle byla čára přes rozpočet a prachsprostá zrada.

Jestli si myslíte, že každý rodič přijme svoji dceru s dítětem s otevřenou náručí, jste na omylu. Rodiče Romanovy matky svoji náruč zavřeli a poslali jí k čertu. Zrada je zrada, a zrada se jen tak jednoduše neodpouští.

Sice to teď stále jako pohádka vypadá a vy čekáte, kdo se nebohé matky s malým Romanem ujme, ale nečekejte moc. Žádné bludičky, žádná čarodějka, žádní elfové hašteřící se s Hobity o prsten. Na milost ji vzala teta (mladší sestra otce) žijící v Olomouci v malém dvoupokojovém bytě ve starém domě.

Pohádka právě definitivně skončila.

+++++

Romanova matka nikdy Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy nedokončila. Nikdy se ani neviděla s Romanovým otcem. Ten jak fakultu dokončil a hned se oženil s jinou princeznou, jíž v rychlém sledu pořídil dvě děti. O to, že má ještě jedno, někde kdesi za sedmero horami a sedmero řekami, se nezajímal. Jediným důkazem pro něj, že Roman existuje, byl bankovní příkaz pro Českou spořitelnu, aby pravidelně každý měsíc patnáctého odesílal na jiný účet České spořitelny částku určenou soudem.

Vztah syna otce tudíž měl jen příkazovou hodnotu. Nic víc.

Do Zvonaly se vrátila krátce po Romanových čtvrtých narozeninách. Ne že by do jejího života zavál pohádkový vítr a zlé se udobřilo a rodiče chtěli vidět vnuka. Kdepak. Vrátila se půl roku poté, co jejímu otci zacinkal umíráček a pochovali ho na Zvonale. Ani na pohřeb jí matka nezvala. I když na pohřby se nezve, na ty se chodí. Romanova matka však ani o smrti otce nevěděla, což hlavně bolestně zasáhlo olomouckou tetu, která o smrti bratra neměla ani ponětí a nemohla se s ním rozloučit.

Život není pohádka.

Vlastně by se do Zvonaly Romanova matka nevracela, kdyby stará teta dál malého Romana zvládala. "Zvládat ho" je správné spojení, které Roman později a lidi kolem něj uslyší poněkud častěji, než je obvyklé.

Roman se už od malička projevoval jako nadmíru živé dítě, což ve volném překladu do obecného jazyka znamená, že s ním není k vydržení pro jeho nadměrnou aktivitu a chuti do čehokoli.

Dříve se o podobných dětech říkalo, že jsou ušité z hadích ocásků. Asi pro jejich pohyblivost. Dneska se říká, že jsou hyperaktivní.

Hyperaktivní dítě poznáte snadno – nevidíte ho. Pokud jste v jeho blízkosti, máte pocit, jako byste namísto človíčka sledovali nějakou barevnou šmouhu poskakující z místa na místo. Nejprve je u stolku s džusem a rozlije ho, rázem se ocitne na druhé straně místnosti u skládacích kostek, které než stačí spadnout, jejich stavitel opustí, poněvadž už je u okna a šplhá po záclonách. K tomu připočtěte, že cestou tam a tam se vám pokaždé proplete mezi nohama a jednou vás přeleze přes hlavu jako přes Sněžku.

Večer s ním vyhráváte v soutěži, kdo dřív usne. Zatímco takové dítě má oči otevřené a dožaduje se dalších a dalších pohádek, vy máte hlavu na jeho polštáři, usínáte a žvatláte cosi o Křemílkovi s Maxipsem Fíkem. Většinou vás ze spánku probudí kousanec do ucha nebo vytržení několika vlasů. Ne že by dítě bylo sadistické, jen jste přestali reagovat na podněty oslovení a ono se bálo a přešlo na fyzické oslovení.

Pozvání zpátky domů přišlo v nejvhodnější chvíli, protože olomoucká teta Romana přestala zvládat docela.

Skoro to vypadá, jako by se právě teď život Romanovy matky zase ubíral pohádkovým směrem. Matka a dcera spolu, Roman má babičku. Všichni v jednom domečku. Opravdu to zní jako pohádka.

Akorát že ve skutečnosti začal horor.

Románek totiž nastoupil do školky.