Nová podoba extremismu

Už je tady zas, a to nejen v knize Timura Vermese, ale i v ulicích Berlína, a brzy i na filmovém plátně v polodokumentu dle knižní předlohy – Adolf Hitler je zpátky.

Možná jste to ze zpráv zaregistrovali, že podoba Führera obživla a mluví k lidem, kteří, celkem ne překvapivě, se k němu chovají uctivě, ba dokonce s láskou, a to nejen v recesistickém duchu, nýbrž i v lítostivé nostalgii. A jak jsem napsal, není to překvapivé.

Doba tomuhle duchu staré doby přeje – a aby taky nepřála, když Evropou kráčí chaos a není nikdo na dohled, kdo by se mu postavil a dokázal jej uvést zpátky do pořádku. Tak se holt objevila modla z minulosti, byť ne přímo v reinkarnaci osobní, ale spíše duchovní.

Extrémisté získali novou podobu. Takhle by to s největší pravděpodobností řekli politici, kteří by se měli vyjádřit k novému fenoménu, že za extremisty už nejsou pouze muskulaturní holohlaví mladící s po těle potetovanými nacistickými symboly – ale, a opět překvapivě, jsou to obyčejní lidé, na kterých jejich názor není na první pohled vidět.

Musím přiznat, že doba, aby tohle politici přiznali, ještě nenastala, protože nikdo z politiků si nepřeje být ukazován za důvod, že právě díky jeho politické "práci a kondici" se v zemi, jíž zastupuje, rozmnožují myšlenky staré více než osmdesát let, které měly za následek vypuknutí Druhé světové války se stovkou milionů mrtvých a mnohem více poznamenaných.

Není divu, že média jdou politikům na ruku (nic není zadarmo), a pokud se někde dozvíte cosi o demonstracích proti uprchlíkům, většinou vidíte obrázek několika kalených nácků (skutečně několika, tak padesát, kdo ví jestli), zatímco pravda by musela mluvit o tisících normálních lidí, matek s kočárky, důchodcích, co ve svých životech demonstrovali proti rozhodnutí nejedné vlády – a mužích, kteří nejsou tělesně vypracovaní a nemají po těle tetování, zatímco naopak mají vlasy.

Za extremismus se dle médií a přirozeně i politiků považuje myšlenka bránit svoji zem za každou cenu. Tohle jde zase do karet různým Sluníčkářům a jim podobným, pro něž je jméno Hitler a slovo komunismus (ačkoli dohromady to moc nejde) univerzálním strašákem na cokoli. Ačkoli si již musí trochu uvědomovat, že tolik hrůzy z nich nejde.

Sluníčkáři budou mít rádi kohokoli za cokoli, poněvadž vědí, že z toho lze vytřískat finance na různých dotacích. Teď nemluvím o těch, co to dělají z přesvědčení. Ty lituju předem za bolestivé vystřízlivění v realitě, jež může následovat. Skutečný pravý komerční Sluníčkář však ví, kde má chleba namazaný a kde získat kolečka salámu.

Extremismus má novou podobu. Jeho podoba je, že demokraticky hodlá vyloučit každého, kdo hodlá demokracii narušovat. Trochu to dobu před druhou válkou připomíná, i když mám takový dojem, že se nijak nemluví o tom, že by společnost chtěla vylučovat ze své řady někoho, kdo společnosti přispívá – jako to bylo v případě židů. Chce pouze vyloučit ty, u nichž se obává, že společnost rozvrátí a nehodlá podporovat někoho, na koho musí doplácet, třebaže onen dotyčný nemá žádná postižení, za něž by si podporu zasloužil.

Politici vědí, že doba, kdy se se svými názory o extrémismu nebudou moci schovávat za postavy s vyholenými lebkami, blíží. Takřka je za rohem. Kdyby nebyla, v tom případě by Maďaři byli se svým plotem extrémisti jako prase, a kdyby na politicích záleželo, namísto pomoci s vojáky, bychom na ně měli vyrukovat s nějakou válkou za svobodu a případně je i humánně vybombardovat, ačkoli nevím čím.

Napadá mě myšlenka, co kdyby se u nás na ulici objevili dva prezidenti. Gottwald a Havel. Kdo by byl pro lidi ten horší? A pokud by se objevili sympatie k tomu prvnímu jmenovanému, nebyla by to spíše než rouhání vůči historii touha? A po čem pak? Po pořádku? I za nemalou cenu.

A teď s touhle volbou žijte. V Německu už začínají mít zase jasno.