Tuhle povídku jsem napsal před lety a úzce souvisí s atentátem na zastupujícího říšského protektora, jehož výročí jsme si v neděli připomínali.
"A proč by měl být?" zeptal se Kid a podíval se nad sebe, na hvězdnaté nebe. "Je to jenom na nás."
Joly se nedíval na nebe, ale opačným směrem. Do plamenů ohně. Nebyl tak vysoký jako dřív. Všechno jako by se zmenšovalo, kolem dokola, aniž to někoho žádalo o svolení. Oheň spíš skomíral, nežli hořel – co však jindy byla předzvěst zhasnutí, dneska fungovalo jako velké finále pro plameny a syčící dřevo.
Hvězdy dál zářily. Ty se nezmenšovaly. Nemusely, těm nikdo nevelí. Jen ony samy samým, a ty se dokázaly domluvit. Tady dole lidi ne.
Joly přihodil na plameny jediný klacek. Plameny po něm dychtivě skočily, jako by se do dřeva zakously. Světlo se rozprostřelo do stran a vítalo se s tmou a bralo jí na síle. Společný světlý svět se zase o něco zvětšil – ale na jak dlouho?
"Nepřeháněj to!" řekl Kid. "Nemusí o nás každej vědět."
Joly věděl, že to řekl jen tak pro sebe, pro svoje uklidnění. Nikdo oheň neviděl. To by se ten někdo musel brodit černými lesy a teď uřícený stát u skály s malým převisem. Stál v nízkém údolí – sice nízkém, ale stále daleko od lidí. A kdo by sem chodil? Koho by oni zajímali: oni tuláci, desperáti, snílkové, skoro ještě děti.
I tak sem raději došli oklikami, aby je vidělo co nejméně lidí. Aby je neviděl nikdo, to nešlo. Vždycky se na cestě někdo potká. Rozhodně však nemuseli potkávat vojáky, a ty taky nepotkali. Ani neměli tušení, zdali je v okolí nějaká posádka.
Ačkoli vojáci jsou teďka všude. I bez posádek. Ale pravděpodobně mají v plánu jiné věci než se po nocích toulat lesy a strašit nedospělé děti.
Potkali jenom staříka jdoucího na dřevo. Skoro si jich nevšímal. Slušně ho pozdravili a šli si po svých.
"Ale co!" řekl Joly, avšak další klacek nepřihodil. Schovával si ho na dobu, až plameny skoro pohasnou – aby je zachránil.
Avšak, kdo zachrání je? Jako Sombréra?
Toho by měli zachránit, když ho odvezli kdo ví kam. Udělat záchrannou akci jako z Rodokapsu. Vpadnout na ouřad, kam se musel hlásit s kufrem do patnácti kilo, chytit pod krkem mocipána, co se topí v lejstrech, a pěkně ho pomučit jako to dělají indiáni. Pak by zazpíval. Sombréra nejspíš ubytovali někde u nějaký továrny. Vlítli by tam, nejlíp na koních, udělali čóro móro, a odvedli od tama. Prchali by jako banditi do Mexika.
To by bylo pěkné.
Stařík se třásl strachy. O ženu, dceru, i o vnuka. Ten koukal na vojáky skrze postýlku, kterou mu děda vyřezal. Viděl jejich helmy a skoro kovové obličeje. Zbraně chrastily jako hračky. Moc se mu líbily.
"Attentat," křičel kovový obličej v helmě a děda ukazoval ven ze dveří.
Vnouček dál vše udiveně sleduje. Kovový obličej křičí a další trhá velkou hračkou, až hezky chrastí. Máma objímá babičku, jako by ji měla moc moc moc ráda.
Oheň skoro uhasl. Joly mu dal najíst a plamínky hladově přeskákaly na suché dřevo jako vyrážka. Svět byl zase o něco světlejší, byť jen na několik málo metrů.
A co potom, co budou na útěku před nějakými smrdutými kojoty? No co by? Správní banditos si přece po cestě užívají. Vytloukají jeden salon za druhým a pijí a tancují se seňoritami.
Joly se té představě musel usmát. Tady jsou velcí bandité, a tam někde doma už teď táta pouští hromy blesky, že kluk bez dovolení utekl do lesa. Jako by ho slyšel.
"Neučí se, neučí, ale trampovat jako vandrák, to by se milostpánovi líbilo!"
Co takový táta ví o tomhle království – hvězd a ohně. Nikdy nečetl příběhy o lupičích zastavující dostavník, o dobrodruzích trestající zbabělce utlačující čestné rancheros? Kdepak. Jednou objevil rodokaps a málem mu z toho vypadaly poslední vlasy.
Prý na něco takového není správná doba.
A kdy jako má být? Až podle něj vyroste? A kdy to bude? Až vystuduje, ožení se, stane se někde nějakým ouřadou, co posílá obsílky, aby si mladí kluci místo toho, aby jeli ven do lesa, sbalili kufr do patnácti kil a dostavili se na nádraží?
Kdepak, to bude konec. A konec nikdy nebude. Jen když budou chtít. On, Kid, a taky Sombréro. Jednou se vrátit musí a pak čert vezmi vývěsky a nařízení, čert vezmi tátu, který nikdy nespal pod hvězdami. Čert to vezmi všechno: nikdy nebude konec.
Přiložil na oheň další větev, i když nemusel. Jen ať se to kolem dokola rozsvítí. Kid klimbal a nic neříkal. Jen ať oheň svítí, svítí na cestu toho jejich nekonečného mládí.
Oheň zářil. A byl vidět. Vojáci ho viděli dobře. A měli své rozkazy. Rozkazy s chrastítky, jak by řeklo děcko v chalupě. A těm taky nikdy nebude konec.
