Nhejsi moje mhama - a máme se co učit

Pokud v sobotu večer v šikmooké večerce potkáte cikánskou rodinku, vždycky se něco stane – přinejmenším napíšete deníkový blog.

A tak já je včera večer potkal. Někdo by mohl namítat, že to nebyli cikáni, nýbrž romové, někdejší společenská naděje prezidenta Havla, neboť to byl on, kdo mi je ukazoval v tom lepším světle, div že neřekl, abych se od nich lidskost učil.

Občas si dělám taková soukromá rozdělení, kdo a kdo a jak, a možná, že bych tentokrát s tímto oslovením souhlasil, neboť jak jsem pochopil, rom udělá daleko větší bordel než cikán, a jsou to právě romové, co nejvíc křičí, jak jsou utiskovani, že práci nemaji, a musej krást, abhy hlady nepomheřely, a ty Lety taky nedaj prase zadarmo, i když vono porád na ně dělají rheklamu.

Kdysi jsem psal o kamarádovi-cikánovi, jemuž by jeho děda nohy zpřelámal, kdyby o sobě řekl, že je rom, a ne cikán. A hned odůvodňuje slovy: "Svatý nejsme, ale taky nejsme úplně nejhorší!"

Skoro to vypadá na přísloví – "Můžeš být tisíckrát cikánem, ale jen jednou romem."  Nebo: "Rom cikánovi nevěří!" Či: "Cikán žvaní za dva, ale rom za deset."

Ale nechme toho. Včera jsem tedy potkal takovou tu romskou rodinku. Nic proti pracujícím romům (cikánům), jistě mají všichni poctivé zaměstnání, a straní se zločinům a přispívají společnosti tím nejlepším, co mají a znají. Já takových znám hodně a všech čtyř si vážím. Tahle rodinka byla jistě vzorem pro pracující společnost, neboť na to značkové zboží na sobě, prsteny a zlato kolem dokola si jistě vydělala poctivou prací.

Jak jsem vstoupil do krámu, bylo cítit napětí. Tedy spíše u majitele obchodu. Jelikož má početnou rodinu, strategicky ji hned rozmístil, aby se její úhly pohledů kryly a neunikla ani jediná myška, která by třeba chtěla nakupovat za deset prstů. Někdo by jistě poznamenal, že jsou to rasisti, když se takhle chovají, já bych řekl, že znají své pappenheimské.

"A mhate nhejaký cighára," zeptala se jedna a já měl pocit, že ji dabuje Zdeněk Izer.

Víte ten jejich přízvuk mě nepřestane bavit. Sice nevím, odkud pochází, nebo čím to je, že je někdo takhle mluví, ale baví mě pořád. Je to lepší než občanský průkaz – jako byste slyšeli a hned si něco uvědomili. Co? To je na vás, já svý uvědomění vím.

"Thašku nebher, dháme to do khabelky!" řekl druhý Zdenda.

Vypadalo to jako normální nákup. Probíhá transakce, dvoutisícovkou, drhobnější nhemám, hlídka hlídá. Když tu náhle dcera, tak dvanáctiletá:

"Mhami, kup mi taky krabičku!"

"Ne, nhekoupim, hulit nebudeš."

"Ale mhami, jhá chci krabičku!"

"Hulíš dost!"

"Nhejsi moje mhama!" řeklo děvče a demonstrativně odešlo z obchodu.

Pak odešli. A víte, co jsem si uvědomil. Že mě tak ani nepřekvapilo, že by to děvče kouřilo. Znám ze své čtvrti desetileté kuřáky (taky se vypráví, jak si stěžoval chlapec: "Chtěl jsem začít až v patnácti, ale rodiče trvali na tom, že od desíti!") Ale překvapovalo mě, jak rychle probíhal jejich rozhovor. Hádám, že jiné dítě by škemralo daleko dýl, a nakonec se možná rozeřvalo. Tady neuběhlo ani deset vteřin a bylo hotovo – úvod, stať a závěr, rozuzlení.

Ano vím, oni tak komunikují, myslím tím rychle a mají trochu jinou morálku. Nikdy nepomáhejte cikánce, která by se hádala se svým partnerem, protože nejspíš dostanete do držky od obou a ještě budete za vola, a ze země budete sledovat, jak se ti dva usmířili.

Přesto mě to nepřestane překvapovat, jak rázně jednají a rozhodují. Tohle bychom se od nich měli naučit. Vyhnuli bychom se mnoha zdlouhavým problémům. A koneckonců i problémům s těmi nepřizpůsobivými, protože ty již taky řešíme hodně dlouho – a konec stále v nedohlednu.