Přímo stále narůstající neurvalost, neboť jak jsem se během několika posledních let přesvědčil, i tato vlastnost může v něčem jako je Česká televize procházet evolucí.
Jinak přiznám, že tento příspěvek není ničím novým. Podobné se již tady objevily. Ale je dobré se přesvědčit, že některé věci, které by se zlepšit měly, se nezlepšily ani o píď, ba naopak vydaly se směrem úplně opačným.
Když jsem před lety studoval marketing a management, říkali mi, že pokud existuje ve firmě, v celém jejím řetězci, slabý článek, musí firma zkrachovat – pokud ten slabý článek má, nebo víc, a přesto nezkrachuje, je firma chráněna finančními dotacemi, případně vyšší mocí, a nemá tedy žádný důvod se vyvíjet, případně konkurovat jiným firmám.
Na Českou televizi to sedí jako zadek na hrnci.
Několikrát jsem odesílal, přesně pětkrát, Čestné prohlášení, že nejsem vlastníkem žádného přístroje, za jehož používání bych měl cokoli platit. Opakuji: pětkrát. Pokaždé jsem odesílal doporučeně a pokaždé se i adresáta ptal, kdo mi poštovné uhradí – nikdy žádná odpověď nepřišla.
Po šesté jsem to nedal. Vytočil jsem informační linku a sám sobě sliboval, že se budu chovat slušně a vyrovnaně. Že zapomenu na srdcervoucí dopisy, v nichž mě Česká televize žádala o peníze, neboť mi mimo jiné zprostředkovala přenos Olympijských her. (Psala o nich tak, jako by je sama pořádala.) Že se oprostím od jejich vlastních posudků o svých bezkonkurenčně nejkvalitnějších pořadech a seriálech. Prostě že nebudu jako oni – arogantní svině.
Ještě když jsem se slečně či paní představoval, věřil jsem, že budu klidný, že to dokážu a neklesnu do husté hmoty.
A pak mi to najednou bylo jedno a já s v hmotě rochnil jako perverzní čuně.
Následují ukázky otázek a odpovědí.
+++
Já: To nevíte, že je neslušné žádat po někom odeslání formuláře, a neposlat mu ofrankovanou obálku?
Oni: My Vám to můžeme poslat!
+++
Já: Pětkrát jsem Vám posílal odpověď, za svoje peníze.
Oni: Řekněte nám své jednací číslo.
Já řeknu číslo.
Oni: Ne, nikdy nám od Vás nic nepřišlo.
Já: Já to ale posílal. Mám podací lístky.
Oni: To je vina České pošty!
Já: Pětkrát? To je statisticky nemožný!
Oni: Nekřičte, bolí mě ušní bubínek.
Já: Mně bolí celá duše!
+++
Já: Jaký je jiný způsob, jak vám odpověď na Vaše proplatky (ano, to jsem řekl) poslat?
Oni: Můžete mailem.
Já: Jakou mám jistotu, že vám dorazí?
Oni: Pošleme Vám kód přijetí na mail.
Já: A bude mi platný asi jako teď podací lístky?
Oni: My to jinak neřešíme.
+++
Nechtěl jsem je řešit ani já. Slíbil jsem tedy, že do hodiny pošlu odpověď mailem a popřál jim mnoho štěstí v té zemi zázraků jménem ČT, jejíž svět si nemůže vymyslet ani jejich dramaturg těch nejlepších seriálů na světě.
Nic jsem do hodiny neposlal. Česká televize nezklamala. Ani její webové stránky nejsou bez viny, takže opověď můžete poslat pouze máte-li u sebe najednou tiskárnu, tužku a skener. Jinak jste v pytli. ČT opět zaspala, a třebaže má nejlepší seriály na světě a umí pořádat Olympijské hry, digitalizace čehokoli jí nic neříká.
A já si přeju, aby už nic neříkala ona mně.
Na závěr: Česká pošto vidíte, co všechno se na Vás hází – a mně jen napadá, že je to tím, že vrána k sobě sedá, i s těmi věčnými slabými články.
